Islám, politická korektnost a odvaha říkat pravdu

Aktuálně jsou nejhoršími nálepkami pro vyjádření publicistů příklon k multikulturalismu a k politické korektnosti,neboť dnešním trendem, který konzumenti žádají, je „hledání pravdy“, pokud se ta týká toho, co za pravdu považujeme.

Ještě před časem bylo projevem určité „statečnosti“ poukazovat na stinné stránky islámu a muslimských zemí, stejně jako migrace a projevů politické korektnosti, ať už v souvislosti výše uvedeným, nebo jako takové v jiné problematice. Dnes mám pocit, že je to spíše opačně. Poukazovat na negativní projevy čehokoli není ničím špatným, ale mnozí kritici žijí v určitém sebeklamu, že jsou jedni z mála, kteří se toho odváží. Vlna kritických postojů občas zastiňuje fakt, že kriticky hodnotili a hodnotí zmíněné oblasti i ti, kterých se to přímo týká. Tedy kritika negativ stavu islámu a nabývání jeho opětné religiozity i radikalizace (což může, ale nemusí vždy souviset) není jen výsadou publicistů naší kultury, ani mnohé intelektuální muslimské kruhy nešetří kritikou, přičemž v jejich případě to je mnohdy projev statečnost bez těch uvozovek.

Problém někdy nastane, pojí-li se očividná snaha odstraňovat údajné politicky korektní nepravdy o islámu s minimální znalostí faktů a nezřídka také s nasazováním daného tématu do širších, často již předpřipravených světonázorových ideologických prezentací. Politická korektnost je přitom nástroj, který není sám o sobě dobrý ani špatný, může zabránit mnohému zlu, stejně jako mnohé zlo dokáže způsobit. České debaty o politické korektnosti ve světle zemí s mnohem delší demokratickou tradicí (respektive tradicí významně nepřerušenou) vyznívají někdy poněkud směšně. Vzhledem k nedostatečné vyspělosti autorů i konzumentů (spíše konzumentů, kterým se autoři přizpůsobují) může být razantní zatracování politické korektnosti ad hoc kontraproduktivní a to i v případě islámu.

Politická korektnost nemá být zavrhována, není-li falešná a pomůže-li zamezit hanění v rouše argumentace, což převládá u debat o islámu, kde silné emoce nezřídka zastírají věcnost. Debaty o islámu mají mnoho rovin, od akademických rozprav po hlas lidu na sociálních sítích. K tématům, ke kterým se donedávna vyjadřovali religionisté, orientalisté a historici, se dnes vyjadřují nejen odborníci mnoha jiných profilací, ale též žurnalisté, publicisté, aktivisté i četní politikové, což přináší mnoho jiných pohledů a přístupů. To je dobře, včetně rizika, které k tomu patří, jako kupříkladu když politik v zemi s naprostou muslimskou menšinou vytáhne z potřeby „islámskou kartu“.

Odborníkům z řad religionistů, arabistů a islamologů bývá často vytýkáno, že sympatizují s předmětem vlastního bádání a tím se dopouští nekritičnosti či zaujatosti, a je to vytýkáno i těm, kdo takový pohled sdílí a odborníkům naslouchají více, než jinak motivovaným propagandistům. Odbornost k jisté zaujatosti jistě vede, kdo studuje syfilidu, zamiluje se do spirochety Treponema pallidum, ale na druhou stranu asi nebude tvrdit, že syfilida není nebezpečná nemoc. Je tak logické, že odborníci na islám nabízí pohled ze svého úhlu, stejně jako polici či aktivisté ze svého, ale na rozdíl od nich se nedá předpokládat, že budou lhát, překrucovat fakta a historické reálie.

Tím se dostávám k tomu, že diskuse o islámu se často zbytečně vedou v duchu hodnocení více jak tisíc let starých, a tedy mnohdy velmi nejistých událostí, stejně jako k probírání společenských poměrů, se kterými nemají jejich kritici žádné zkušenosti. Před vynesením soukromého, tím spíše veřejného soudu se pak kritici nezamýšlí nad tím, že právě určitá minimální dávka politické korektnosti by je měla přimět alespoň k obecnému respektu k lidské víře a náboženství téměř dvou miliard lidí, což absolutně nemůže bránit tomu kritizovat, co je kritizovatelné a také kritiky hodné. Kdyby tak učinili, mohli by paradoxně najít společnou řeč s kritiky z řad muslimů, což je ovšem těžké v případě, pokud někdo přirovná paušálně islám k nacizmu, přitom některé jeho militantní formy toto srovnání snesou a ty škodí muslimům, stejně jako nacizmus poškodil evropskou společnost.

Kritizovat to, co kritizují téměř všichni, není již v našich poměrech žádné hrdinství, ale častěji pouze omílaná mantra, ve které se misí fakta s různými zjednodušeními, frázemi a mýty, a význam takového počínání nemá jiný dopad, než je udržování jakési společenské nálady, která je sama o sobě samoúčelná a odvádí nás od jiných problémů, které by měly občany zajímat a jejichž řešení by měla být požadována od politiků, kteří si místo toho často vystačí populistickými frázemi, že tu bojují proti něčemu, co nás reálně neohrožuje.  Tím nechci říci, že radikalizace islámu, stejně jako migrace nejsou významnými tématy, ale měla by to být racionální témata, které vyvolávají racionální debatu a z ní i racionální kroky.