Invaze migrantů do Vršovic

Tak už to dorazilo i k nám. Tam, kde doposavad pobývali jen domorodci, nebo všelijaká venkovská náplava, tak tam jsou dnes tihle orientálci. Ví bůh, jak se sem všichni dostali, ale úspěšně se tady množí a množí…

Ti, ze kterými se denně potkávám pochází z Dálného východu a je to plémě setsakramentské. Co se tady děje nelze totiž nazvat jinak než invazí a ani jinde to není jiné. Tenhle invazní druh je celosvětově znám pod jménem Reynoutria a my mu říkáme křídlatka.

S křídlatkou se kromě Koreje, Japonska či Sachalinu můžete setkat už prakticky na každém vlhčím a stinném místě u nás, rozhodně nejen ve Vršovicích za Edenem. I když tuhle rostlinu neznáte, myslím si, že stejně jako rozpoznáte našince od Japonce či Korejce, dojde vám, že tohle do české přírody nepatří. Svým způsobem totiž připomíná bambus, se kterým má dost společného, byť se taxonomicky jedná o zcela nepříbuznou rostlinu.

Křídlatka se aktuálně (taxonomický systém se stále mění) řadí k řádu vyšších dvouděložných rostlin zvaných hvozdíkotvaré a do řádu rdesnovité (u nás známe třeba rdesno hadí kořen) a skutečně v Evropě tento migrant nemá co pohledávat. Křídlatka se však navzdory tomu rozšířila v celém mírném pásmu, a to jak v Evropě, tak i v Asii, v Americe a pronikla i na jižní polokouli do Austrálie a na Nový Zéland.

Kosmopolitních rostlin je mnoho. Jsou mezi nimi hospodářsky významné plodiny, stejně jako rostliny okrasné, přičemž mnoho z nich se rozšířilo do volné přírody, a my stejně jako na poli či v parku vůbec nepřemýšlíme o tom, jestli mají tyto rostliny u nás „domovská práva“. Je to tím, že z nich máme buď užitek, potěchu nebo s nimi není žádný problém.

Je ovšem několik druhů rostlin, o kterých se toto říci nedá. Jsou to takoví „nelegální migranti“, které nikdo nezval a kteří nic pozitivního nepřináší. Společným znakem všech invazních druhů je značná přizpůsobivost a schopnost se rychle množit. Křídlatka v tom nad jiné vyniká. Semeny se u nás tento druh prakticky nerozmnožuje, ale jeho vegetativní množení je obdivuhodné.

Odolnost křídlatky hraničí s nezničitelností. Nadzemní část rostliny je snadno zlikvidovatelná a sama každý podzim usychá, ale její oddenky přežívají až v dvoumetrové hloubce, a z nich každé jaro vyraší nové prýty, z nichž pak vyrostou rostliny až 4 metry vysoké a na 1m2 jich může být až 200 (obvykle kolem stovky). Tato skutečnost je vlastně podstatou její škodlivosti.

Křídlatka škodí svojí dominancí a konkurenceschopností. Tam, kde se rozšíří, nemůže růst prakticky nic jiného a její monokultura není kromě možnosti úkrytu přívětivá ani pro živočichy. Tato rostlina nemá u nás žádné přirozené hmyzí „škůdce“, je extrémně odolná proti houbám, plísním, a kromě mladých výhonků je nepoživatelná pro většinu býložravých zvířat. Není sice jedovatá, ale je velmi těžko stravitelná.

Praktická využitelnost křídlatky pro člověka je jediná a souvisí s neuvěřitelnou rychlostí růstu (přírůstek až 4,5 cm za den!) a s velkým finálním objemem. Tato rostlina tak může být velice levným palivem, případně ve slisované podobě stavebním materiálem. Při cíleném pěstování lze z 1 ha (cca dvě fotbalová hřiště) vyprodukovat 30 tun suché (přirozeně usušené) hmoty, což při výhřevnosti 17,2 GJ/t (gigajoulů na tunu) znamená více jak 500 GJ. To je energie, která za předpokladu vhodné ho zpracování (štěpkování, lisování briket) pokryje roční energetickou spotřebu pěti rodinných domů.

V této souvislosti se ovšem nabízí otázka, jestli by bylo takové industriální využití křídlatky rozumné. Tedy, jistě je rozumné, když se při likvidaci rostliny tato hmota využije, ale cílené pěstování je spíše hazard. Právě tím to způsobem se v případě zvířat i rostlin zničily na mnohých místech světa původní ekosystémy, přičemž většinou na začátku stály dobré úmysly. Nápravy takových škod jsou pak těžké, ne-li nemožné. I likvidace porostů křídlatky je skutečně tvrdým oříškem.

Většinou nestačí porosty křídlatky pokosit, nepomůže ani orba (do hloubky více jak metru se těžko orá) a herbicidní přípravky pochopitelně zlikvidují i veškerou ostatní vegetaci. Účinné, ale také často problematické, je zvýšení zásaditosti půdy (zavápnění). Křídlatky preferuje pH <5 (optimálně pH 4) a sami si takové prostředí dovedou vytvářet. Kromě toho mají schopnost tzv. alelopatie, což je vylučování látek bránících růstu jiným rostlinám.

Je poměrně složité míru nebezpečí tohoto i jiných druhů invazních rostlin a živočichů určit. V době, kdy žádné zásadní problémy neregistrujeme, se tím málokdo zabývá, a v okamžiku, kdy problémy vzniknou, bývá už pozdě, nebo jsou řešení extrémně náročná a nákladná. Je to pochopitelně dáno i místem. Akáty (což je jiná, původně severoamerická invazní rostlina) nikomu nevadí na rumištích a haldách uhelných dolů, ale pro rezervace původního lesostepního biotopu jsou učiněnou pohromou. Křídlatka ve Vršovicích roste na zanedbaných místech kolem zrušené trati (viz foto), kde působí spíše pozitivně, jinde ale může zcela zlikvidovat unikátní floru lužního lesa.

S migranty je to zkrátka těžké. Mohou být neškodní i užiteční, ale jejich integrace do jiného systému, pokud ji již nelze zabránit, musí být uvážlivá a řízená. Křídlatka, stejně jako kdokoli jiný, dělá jen to, co je pro ni přirozené – snaží se přežít, rozšiřovat areál své existence, respektive přesídlovat do míst, kde nachází lepší podmínky. Těžko se na ni pro to zlobit, ale potenciální problém, je třeba řešit dříve, než reálně vznikne.