Ideologie strašení

Na Mikuláše se to ještě dá snést, ale na Ježíška už je toho trochu moc. Veřejnoprávní televizní publicistika věnuje strašení tak 50% vysílacího času, komerční televize poctivých 80%. Heslo doby zní: Máme se zle a bude ještě hůře!

Na otázku „Jak se máš?“ odpovídám, že dobře. To proto, abych naštval neustále štkající stěžovatele a i proto, že je to prostě pravda. Mám se dobře, protože jsem bohatý, a bohatý jsem proto, že mám více než potřebuji. Z tohoto pohledu je fakticky bohatá většina našinců, jenomže právě ve vnímání oněch potřeb je zakopaný pes. Chtě nechtě musím akceptovat skutečnost, že někdo se může cítit chudým, protože nemá na Ferrari a jachtu, a někdo bohatým, má-li pro děti vždy dostatek jídla, byť by to bylo jídlo, které bychom nedali ani psovi. Mimochodem mám pocit, že moji psi mají kvalitnější a dražší stravu než já. To není nic výjimečného a o něčem to asi také svědčí.

Rozumím tomu, že nikomu z nás se nelíbí zdražování a inflační znehodnocování financí, nárůst jejichž příjmů většinou marně onu inflaci stíhá. Jsem také přesvědčen, že jednou ze základních funkcí státu je zabezpečovat co možná nejvyšší životní úroveň svých občanů. Z dlouhodobého hlediska je politika jednoznačně strůjkyní bohatství státu, respektive jeho obyvatel, protože názorně vidíme, že bohatství jedince a státu jsou dvě různé věci. Z mého pohledu by se však právě bohatství státu mělo posuzovat od životní úrovně těch nejchudších a na státu závislých, to jsem ale trochu odbočil. Chtěl jsem vlastně jen konstatovat, že byť je politika zásadní, nemohou její aktéři vždy v danou chvíli zabezpečit, aby na občany nedolehly různé makroekonomické aspekty.

Přestože nepovažuji makroekonomii za zcela exaktní vědní disciplínu (ekonomie je kombinací matematiky, filozofie, sociologie a politologie, z čehož jenom matematika je tou jakžtakž exaktní vědou), lze vysledovat určité, často opakující se zákonitosti, na základě čehož je obecně známo, že ekonomické krize často zásadním způsobem ovlivňují společenské nálady, tedy ona psychologie. I současná recese je do značné míry řetězovou reakcí pramenící z nejistoty a strachu, protože fakticky nedošlo k ničemu, co by reálně mělo třeba prudké zdražení způsobit.

Přiznám se, že v tomto smyslu moc nechápu, proč média, a to právě prostřednictvím ekonomů neustále dramatizují zdaleka ne tak dramatickou realitu a straší, aniž by ony katastrofické věštby měly zcela racionální základ, respektive jejich případné naplnění si ekonomičtí experti svými idiotskými prognózami sami zabezpečují. Abych nebyl špatně pochopen, nechci tvrdit, že ekonomické krize způsobují ekonomové, ale jsem přesvědčen, že se hodně málo snaží je odvracet a mírnit. V tomto směru považuji u různých „ekonomických guru“ ono libování si ve vlastní domnělé neomylnosti jako chorobu, kterou se neustále pokouší nakazit celou společnost.

Když se občas dívám na narvané nákupní vozíky, často naplněné nesmyslným množstvím nesmyslného zboží, a poslouchám nářky těch, kteří je tlačí ke kufrům svých luxusních aut a ono zboží pak vezou do svých rezidencí, tak si říkám, že nebýt těch nářků, je to pozitivní. Majetní lidé by měli hodně nakupovat a ti chudší by měli rozumně šetřit, aby se nedostali do skutečných problémů, které ovšem nezpůsobí krize, ale pouze jejich neschopnost se se zhoršenými podmínkami vyrovnat a přizpůsobit se. Jinými slovy mediální prezentace dané situace a jejího vývoje by měla být směrem k trhu realisticky pozitivní a směrem k ohroženým občanům vysvětlující a k rozumné opatrnosti nabádající.

Možná jsem trochu zbytečně zabrousil do ekonomie více, než jsem chtěl, což mi asi zcela nepřísluší, přestože jsem vlastně chtěl psát jen o jakých si mediálně společenských aspektech. O tom, jak tradiční českou ubrečenost a nespokojenost se snaží ještě více živit média, přičemž i ta docela seriózní se nechávají strhnout, aby nezůstala pozadu a vyhověla tak přání svých konzumentů si společně poplakat, postěžovat si a zaradovat se z toho, že je na tom nějaký vhodně vybraný respondent ještě hůře, a to bez ohledu na to, jestli na tom opravdu špatně je, nebo je to jen jeho pocit.