„Humanitární bombardování“ Jugoslávie: Čí kostlivec ve skříni to je?

Miloš Zeman uvedl, že odsouhlasení leteckých útoků na území bývalé Jugoslávie vnímá s odstupem jako chybu.Prezident má jistě právo kriticky hodnotit dřívější rozhodnutí. V tomto případě své rozhodnutí, ne rozhodnutí Václava Havla.

Ať už s tímto aktuálním postojem prezidenta Zemana souhlasíme či nikoli, vyvrací tímto vyjádřením také obecně rozšířený mýtus, že souhlas s bombardováním vojenských cílů v Jugoslávii aliančním letectvem dal Václav Havel. Bylo a je zcela nezpochybnitelné, že za vládu rozhodl v této věci tehdejší premiér Miloš Zeman, který tuto urgentní záležitost konzultoval pouze s ministrem zahraničních věcí Kavanem.

Václav Havel byl ve svých vyjádřeních k této problematice docela rezervovaný a onen výrok „humanitárním bombardování“ nikdy nepoužil. Do Havlových úst ho vložil asi jako první Richard Falbr a později ho mnohokrát z velkým gustem opakoval třeba bloger Olšer. Inspirovala je patrně jedna Havlova odpověď na otázku ohledně důvodů leteckých útoků na Jugoslávii. Inkriminovaná část onoho vyjádření zněla takto: "...nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární..."

Havel se aktuálnímu hodnocení mise NATO v Jugoslávii bránil a konstatoval, že by to mělo být hodnoceno s odstupem času. S odstupem času se k tomu nyní vyjadřuje Zeman a ten zastává názor, že zásah aliance byl akt určité mocenské arogance, a svoje tehdejší rozhodnutí omlouvá skutečností, že Česká republika byla členem NATO jen několik týdnů a odmítavý postoj nového člena prakticky nebyl možný. S tím lze souhlasit, ale pokud český prezident nyní spatřuje tehdejší řešení jako nesprávné, měl by nám také sdělit, jaké řešení by bylo bývalo tím správným. Měla se Jugoslávie ponechat svému osudu? Měli jsme přihlížet etnickým čistkám probíhajícím v Evropě koncem 20. století několik set kilometrů od nás? Měla aliance ponechat bez pomoci jednotky IFOR a SFOR?

Nechci tvrdit, že bombardování Srbska bylo jediným a tím nejlepším možným řešením, osobně si myslím, že optimálním řešením mohla být mohutná pozemní operace aliančních sil pouze s podporou letectva, která by eliminovala civilní oběti a zbytečné materiální škody, ale upřímně nerozumím postoji politika, který podporuje mise v Afghánistánu, kde je mnohdy poměrně komplikované určit, kdo proti komu vlastně bojuje, a kdo je naším spojencem, a kdo je nepřítelem, a jaký smysl vlastně celé působení spojenců v této zemi má. Nemyslím si, že by Aliance měla v této chvíli z Afghánistánu odejít, to by bylo vlastně zradou toho, se kterými misijní jednotky bojují proti Talibanu, ale obecně mi v Zemanových hodnoceních chybí určitý obecný a jednotný metr.

Je asi naivní překládat, že intervence NATO neměly a nemají mocenský charakter, a že neexistují i jiné zájmy než je ochrana civilního obyvatelstva, na němž je pácháno nějaké bezpráví, ale v případě bývalé Jugoslávie bylo zakročeno v situaci, kdy hrozila totální občanská válka v celé oblasti. I projevy jejího počátečního stádia byly natolik otřesné, že je nepředstavitelné, že by mohl okolní svět jen tak přihlížet nebo jednat pouze na diplomatické úrovni.

Z tohoto důvodu považuji rozhodnutí tehdejší vlády za správné a naopak za nesmyslné považuji jeho negativní hodnocení. Toto zpětně nikterak nelegitimizuje chyby, ani vysloveně nesprávná rozhodnutí ve způsobu vedení operace Spojenecká síla, jak se zásah NATO v bývalé Jugoslávii nazývá. Nikdo nemohl dopředu vědět, jak bude celá operace probíhat, stejně jako nikdo nemůže vědět, jak by se situace vyvíjela, kdyby k zásahu nedošlo.