Dovolím si ten přepych, abych váš text nijak nekomentoval a zejména, abych ho nehodnotil. Jenom mu dávám karmu.

Horníčka mám rád hlavně v těch okamžicích, kdy si všímal bezvýznamných drobností a především v tom, jak si jich všímal. V tom byl naladěn na stejnou notu jako třeba Karel Čapek, František Nepil nebo Robert Fulghum. Takže nakonec přece jen díky za hezkou osobní připomínku.

Děkuji, ano do této společnosti bych ho též zařadil. Ke svému vztahu k Fulghumovi jsem se již vyznal, Čapka a Napila určitě v budoucnosti neopomenu.

Kdysi jsem se prokousal knihou "Kategorie nahodilého v dějinách filozofického myšlení". Na tom je úsměvné to, že se zde složitě popisuje a dokazuje to, co je jasné každému, když se setká se šťastnou či nešťastnou náhodou.

Nemám vůbec sklony k fatalismu, ale stalo se mi v životě tolik neuvěřitelných náhod, že kdybych měl jiný světonázor, řekl bych, že pánbůh a s ním celé formace andělských kohort mnohdy nemohou dělat nic jiného, než se zabývat moji osobou.

Jestli je pánbůh takový, jakého si představuji, jestli tedy je nějaký, pak klidně stihne zabývat se detailně spoustou lidí naráz, třeba všemi a ještě mu zbude spousta času a prostoru na starost o všechno ostatní.

Někdy se anděl na nás hněvá,

anděla máme každý svého

a naděje má z buku křídla

a srdce z dřeva lipového.

To je Skácel zapomněla jsem to uvést moje oblíbená).

Horníčka miluju, znáte Listy z Provence?

Já taky nevím, i já mám v životě příliš náhod, aby to byla jen náhoda.