Hotel Svoboda aneb něco o šťastných náhodách a chramostejlících

Toto zamyšlení vlastně o šťastných náhodách není, je spíše o potřebě hledat a nacházet, objevovat a divit se, co že jsem to našel. Průvodcem tohoto hledání je mi Miroslav Horníček – a chramostejlíci.

Někdy mám pocit, že je život plný šťastných náhod. Bude jistě plný i nešťastných náhod, ale ty je asi třeba vytěsňovat. Naopak ty šťastné je nutné uchovat a také zaznamenat. Říkám si to dnes a říkal jsem si to snad i kdysi v jednom hotelovém pokoji. Ten pokoj byl v lázních. V hotelu Svoboda. V Mariánských Lázních na podzim. Vzpomínal jsem při tom na pana Horníčka, lépe řečeno, vzpomínal jsem na knihu pana Horníčka, kterou v tomto hotelu a o těchto lázních psal.

Napadlo mě to již při cestě, jsa poprvé v životě na cestě do lázní a přemýšleje, o kterých že to lázních vlastně ten Horníček psal? Pak jsem tuto myšlenku na pár minut zaplašil, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem spatřil jeho bustu na průčelí lázeňského hotelu, ve kterém jsem se právě chystal ubytovat. Taková náhoda.

Pan Horníček tu nejen bydlel a psal, ale také se toulal po okolních lesích a večer devastoval skromné zásoby francouzských koňaků v místních vinárnách, jak mi v jedné takové řekl starý číšník, se kterým jsem zapředl rozhovor. Hledal inspiraci a s její pomocí rád stavěl - z pocitů, z nálad a z fantazie příběhy, které tu ožívají s pohledem do zeleně starých buků…

„…a na tomto místě je třeba něco říci o chramostejlících…,“ jako bych ho slyšel. „Znáte to: jdete lesem a vedle vás v listí něco zaharaší. Když se tam podíváte, spatříte kosa nebo veverku. Veverku nebo kosa můžete ovšem vidět, ale nemůžete vidět chramostejlíka. Ten pouze haraší, je postižitelný jen sluchem a ve chvíli, kdy sluch ho postihne a kdy by měl být spatřen, změní se - tu v kosa, tu zas ve veverku."

Chodil jsem po Mariánských Lázních a měl jsem takový zvláštní pocit, ten pocit, který často komentujeme slovy. „tak tady jsem už někdy byl…“ Faktem je, že na světě je spousta podobných míst, jsou však určitá specifická a velmi výrazná místa, o kterých člověk ví, že zde nebyl, a přesto má pocit zcela opačný. V Mariánských lázních jsem nikdy nebyl, místa, která jsem navštívil, si dobře pamatuji, a stejně mi to zde bylo povědomé. Celou cestu jsem na Horníčkovy knihy myslel a pak se ubytuji v hotelu, kde on sám pravidelně pobýval. Náhoda? Nevím, vzhledem k tomu, že můj jediný intenzivní kontakt s lázněmi byl doposud jen přes tu knihu, tak to asi nakonec zase taková záhada není. Budovy a ulice zde dýchají kouzlem zašlých časů devatenáctého století, jejich vznik se datuje do doby, ke které mám z mnohých důvodů velmi blízko a ten pocit dejavu v tomto případě umocnily pasáže, které jsem doloval ze své paměti. Šťastná náhoda, říkal jsem si tenkrát…

„…bylo řečeno: dejte mi pevný bod v prostoru a vyvrátím svět z veřejí. Kdyby byl takový bod, měl by možná svět veřeje, ale svět, jak víme, je koule veřejí prostá a člověk v prostoru je bez opory. A pak - kdybychom toto nebrali jen jako bonmot matematikův, byla by to divná a ponurá ctižádost, vyvracet svět z čehokoli. Mám raději ty, kteří jej udržují v chodu, řečeno obrazem podobným – ty, kteří ty veřeje pravidelně mažou, kteří chápou bytí světa především jako chod věcí. Nemusí to být velké věci – můžou to být pendlovky na stěně jejich bytu, vědí, že bytím věcí je jejich chod, tak jako bytím lidí je tep a dech a obíhání krve."

Mám také rád ty, kteří „mažou veřeje světa“ třeba i laskavým humorem a neokázalou moudrostí, ke které dospěli svým přičiněním i šťastnými náhodami jako Miroslav Horníček. V jeho případě bylo jistě jednou z mimořádně šťastných náhod jeho setkání s Janem Werichem, sám se z toho vyznává.  Jejich spolupráce z divadla ABC je notoricky známá, stejně jako následná občasná vystoupení. A nebyl to jen Jan Werich, ale celá plejáda osobností šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let.

Miroslav Horníček nedostal mnoho hereckých příležitostí ve filmu ani v televizi, dost možná proto, že ač se vysloveně protirežimně neangažoval, bylo jeho klaunství a jeho inteligentní humor neobtíž. Bohatě si však tento hendikep nahrazoval psaním knih, divadelních her, které si také režíroval, teoretickými pracemi o divadle a také výtvarnými počiny – tvorbou koláží.

Nechci faktograficky mapovat všechny jeho aktivity. Z knihy Vyznání Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních jsem citoval, to ona to byla, pod jejímž vlivem jsem do lázní přijížděl, avšak první jeho knihou, kterou jsem četl, byl soubor parafrázovaných historických příběhů Jablko je vino. Možná jsem ji ještě dříve slyšel z desky, tam ale byla pouze její menší část. V této knížce vede autor dialog manželského páru, ve kterém zjevně straní jí, tedy paní Kárnetové. Ta totiž přepracovává historické milostné příběhy z pohledu ženy. Její manžel, pan Kárnet, je v roli oponenta, který se snaží vnést do ženiných fantazií racionalitu. V podstatě se snaží dělat to, o co se muži často pokouší, ale stejně jako my všichni, i on dobře ví, že tuto bitvu nemůže vyhrát. Jde jenom o to, prohrát se ctí, o což v zásadě usilují i mužské historické postavy v příbězích.

Tu knihu jsem četl, ale nevlastnil, podařilo se mi ji však v jednom mariánskolázeňském antikvariátu zakoupit. Nenaskytne se často příležitost číst knihy autora v prostředí, které na něho působilo při psaní. Je to vlastně opak běžného přístupu, při kterém se obvykle zabýváme obsahem knihy, eventuelně sami sebe vědomě či podvědomě transponujeme do děje, ale autora příliš neřešíme. Děláme to vlastně jen v případě, že je autor jakousi součástí knihy, což je případ pana Horníčka, a pak je jakákoli další možnost sblížit se s ním vítaná.

Chodil jsem tedy po okolních lesích a hledal chramostejlíky a večer vedl dialogy s „paní Kárnetovou“.  Obojí bylo úspěšné. Chramostejlíků je z podstaty věci možné najít bezpočet, stačí si jen připustit, že jsou to chramostejlíci. „Paní Kárnetovou“ od paní Kárnetové  je možno odlišit, stačíme si jen připustit, že to není paní Kárnetová.

Nevím, jaký vliv měly lázně na moje fyzické zdraví (dá se paušálně říci, že dobrý, protože jsem do nich nejel jako nemocný a jako nemocný jsem se z nich ani nevracel), ale na mé duševní zdraví zapůsobily blahodárně.

Rubrika, do které patří tento článek, nese název „Lidé, kteří změnili můj svět“. Je to samozřejmě nadsázka, ale možná je Miroslav Horníček jedním z těch, kteří ovlivnili můj náhled na svět jako takový. A když ne na svět celý, tak alespoň na jeho část, třeba na náhled na umění, cituji:

Umění tu není proto, aby sladilo chvíle našeho volna a dávalo své tvůrčí potvrzení našim pocitům, našemu vkusu. Umění je tu proto, aby narušovalo zvyky, návyky a zlozvyky našich smyslů. A jejich lenost.

Někdy bych znovu rád zavítal do Mariánských Lázní. Třeba v červnu.