Homo rupestris – druh ohrožený vyhynutím

Je známo, že už naši dávní předci osidlovali místa, která jim příroda sama nabídla. Jeskyně a převisy pak po nich v moderní době osídlil novodobý „člověk skalní“.

Cesta kolem Česka za 80 dní

6. INTERMEZZO: HOMO RUPESTRIS – DRUH OHROŽENÝ VYHYNUTÍM

Když jsem před pár dny procházel četnými skalními útvary Broumovska, napadlo mě, kolik času jsem ve svém životě strávil ve skalách, na skalách a v blízkosti skal. Skály byly tam, kde jsem se narodil, kde jsem v mládí žil a kde jsem se počal toulat, byly to Drábské světničky, Hruboskalské skalní město, Suché skály či Kokořínsko. Jako mnozí jiní kluci jsem se na ně pokoušel sápat, nejprve sám, potom pod odborným dohledem. Do skal vedly i mé první čundry, které byly koncem sedmdesátých let a v letech osmdesátých krátkodobým útěkem do svobodného světa ve společnosti podobně smýšlejících lidí. Tam se asi také formovaly moje postoje a názory. Zkrátka skalám vděčím za mnohé.

V dobách, o kterých se zmiňuji, bylo čundráctví vnímáno jako závadná aktivita, a to jak ze strany režimu, tak i těch „slušných lidí“ mínících, že spořádaný člověk má být ostříhán, oholen, umyt, slušně oděn a má také držet „hubu a krok“. Byly snahy „skalní“ (taktéž osadní apod.) svobodu potlačovat, ale moc se to soudruhům nedařilo. Skal a jiných vhodných lokalit, kde se dalo „zmizet“, bylo u nás dost. Přestože pominula doba, ve které se nám chtělo mizet z politicko-společenských důvodů, mnoho jiných pohnutek přetrvalo: pracovní stres, přetechnizované a medializované prostředí, stejně jako potřeba si odpočinout od běžných starostí nebo s přáteli a rodinou prožít cosi vymykajícího se konformnímu životu.

Skalní komplexy byly již dříve součástí různých typů chráněných území, nicméně s novým miléniem nabrala i ochrana přírody na obrátkách, což mělo mimo jiné za následek i to, že se pobyt ve skalách stal činností kolidující se zákony. Někde zůstali trempové trpěni, jinde se naopak stali „lovnou zvěří“, což se jednak odvozovalo od míry ochrany příslušné lokality a také od odpovědných lidí, kteří přijali buď liberální, nebo naopak radikální přístup ke „skalnímu lidu“, přičemž, jak je patrné na příkladu „Roverek“, mohou značnou roli sehrát i protitrempští aktivisté, jakým je třeba novinář Ivan Brezina.

Je pochopitelně těžké přijmout k této problematice nějaké jednoznačné stanovisko, ani já osobně nemohu být zcela objektivní, neboť jsem v tomto příliš osobně zainteresován. Z mého pohledu trempové do skal patří a ti slušní, kterých je doufám drtivá většina, přírodě nijak neškodí. Daleko větším problémem se mi jeví masová turistika, tedy skutečnost, že určitá specificky exponovaná místa trpí prostým faktem, že je ročně navštíví statisíce nebo dokonce miliony lidí. Je to těžko řešitelný problém, nicméně lze domyslet, že na vině je extrémní komercionalizace zajímavých míst, kterými jsou velmi často i skalní útvary. Je velmi snadné se k nim dopravit, je snadné se v jejich bezprostřední blízkosti ubytovat, stravovat se a bez velké námahy se na konkrétní místa dostat.

Myslím si, že obecně ušlechtilá snaha zpřístupnit přírodní krásy všem, a to třeba i pomocí „nových dopravních prostředků (např. lanovek, horských kol a elektrokol), se aktuálně jeví jako daleko větší problém, než bylo a je působení trempů kdesi v nitru skal. Navíc s rostoucími počty turistů klesá počet skutečných trempů a tuláků, kteří od civilizace utíkají, místo toho, aby si svoji civilizaci do přírody vozili. Homo rupestris se tak stává ohroženým druhem. Tato skutečnost se nepromítne v žádné „červené knize“ a málokdo bude nad tímto faktem zoufat. Jenom my, staří čundráci si potichu a soukromě povzdechneme, že už to není, co to bývalo…