Hmyz mizí

Někdo si může myslet, že to je jen dobře, když ti odporní hmyzouni vyhynou. Je to však právě naopak a může to být určitá předzvěst zániku našeho vlastního druhu.

Ne každému je hmyz milý, což zvláště platí pro ten, který nás ohrožuje, obtěžuje, který žije v nějakém nevábném prostředí a kterého se štítíme. Ten, jehož otec byl entomolog a s živým i preparovaným hmyzem byl v kontaktu od kolébky, to vnímá úplně jinak. Aktivně jsem se entomologií zabýval více jak půlku života a ani v té druhé půli jsem na ni nezanevřel, jen jsem přešel do poněkud pasivnějšího provozování této disciplíny. Pro tu je typické, že se v ní často stírají rozdíly mezi amatéry a odborníky, což je způsobeno tím, že v rámci této třídy existuje tak obrovské množství často skrytě žijících druhů, že k jeho studiu by nestačilo, ani kdyby bylo entomologů tolik co ekonomů. Byl by to z mého pohledu hezký svět, ale vraťme se k meritu problému.

Jelikož mohu na základě výše uvedeného a prakticky permanentního pobytu v přírodě porovnávat stav za dobu více jak padesáti let, mohu také v souladu s jinými entomology a respektovanými odborníky konstatovat skutečnost, že hmyz dramatickou rychlostí vymírá. Vymírá především v kvantitě, co se týče druhového zastoupení je to trochu komplikovanější, protože s klimatickými změnami se k nám teplomilnější druhy hmyzu šíří a ty chladnomilnější, pokud mají tu dispozici, migrují na sever. Úbytek hmyzu se pochopitelně netýká úplně všech druhů, všech řádů a čeledí. Jako v případě jiných živočichů a rostlin jsou druhy extrémně přizpůsobivé, které se naopak úspěšně množí, což může být obtěžující, škodlivé i nebezpečné.

Z pozice biologa je pro mě vymírání hmyzu smutné samo o sobě, ale i lehce poučený laik ví, že v přírodě vše ze vším souvisí a vše do všeho zapadá. Každý zná opylovací „funkci“ hmyzu, každý ví o „škůdcích“ na kulturních plodinách, každý asi také někdy slyšel o tom, že jeden typ hmyzu reguluje stavy jiného, třeba těch „škůdců“. Je známo, že hmyz je nezastupitelným článkem potravních řetězců, bez hmyzu nemůže existovat třeba mnoho druhů ptáků, ryb, obojživelníků, plazů, ale i savců. Bez hmyzu nemohou zdárně probíhat rozkladné procesy, které vytváří životadárnou půdu a je toho ještě daleko více.

Během dlouhé evoluce pochopitelně mnoho rostlin a živočichů zaniká a mnoho nových vzniká, což se týká druhů, stejně jako celých skupin a platí to i pro hmyz. Většinou jde ale o velmi pomalý proces, protože i klimatické a veškeré jiné změny bývají až na výjimky poměrně pomalé. Pominuli dopady kosmických těles na Zemi a třeba fatální sopečné erupce, jsou to změny vyvolané lidskou činností, které mění podmínky ne v řádu tisíciletí, ale jednotek roků. Je mnoho příčin, které mají na svědomí vymírání hmyzu, ale tím zásadním problémem je, že pracují v souběhu. Jsou to změny charakteru krajiny, industriální a intenzivní zemědělská činnost, používání pesticidů a umělých hnojiv, sucho, oteplování a urbanistická činnost měnící lesy, louky, křoviny, mokřady, rybníky, řeky, pastviny, sady, aleje a citlivě provozované parky na bezpečné, úhledné, ale sterilní prostředí bez života.

Jeden příklad, který není úplně typický ani až tak zásadní, ale pro neznalé může být malinko šokující: Určitě máte rádi ty rozkošné sýkorky, kterým v zimě sypete do krmítek a věšíte lůj. Lze si všimnout, že i jich ubývá. Na jaře a v létě se sýkory živí téměř výhradně hmyzem, kterého je ve sterilních parcích málo, ty zbylé to řeší jinak. Představte si, že když ta roztomilá sýkorka nemá hmyz, zabíjí například lejsky, tedy o něco menší pěvce, čímž poměrně výrazně přispívá k jejich vyhubení. Sýkorky, lejsky a všemožné jiné ptáky pak decimují kuny, kterým se náramně daří, neboť jsou extrémně přizpůsobivé, a to včetně potravy. Sýkory ohrožují i strakapoudi, kteří se kvůli nedostatku výživného dřevokazného hmyzu přeorientovali na vajíčka a mláďata pěvců. Přizpůsobivé strakapoudy naleznete i v centrech velkých měst, kde je můžete spatřit, jak klovou do zateplených fasád, zabírají si ptačí krmítka a brzy možná budou vybírat popelnice.

Zmínil jsem velmi důležitou funkci hmyzu jako půdotvorného činitele. V tomto ohledu je zásadní význam chvostoskoků (Collembola). Chvostoskoci jsou malí šestinozí živočichové (čistě systémově nepatří do hmyzí třídy, ale společně s hmyzem se řadí do kmene členovců a podkmene šestinohých – Arthropoda, Hexapoda). Představte si, že v kubíku kvalitní půdy může žít až 200 000 chvostoskoků a bez jejich přítomnosti nemohou fungovat vazby jiných půdních organismů, především bakterií a hub. Úbytek chvostoskoků je indikátorem znečištění půdy, což znamená, že při úplné absenci těchto živočichů je půda fatálně kontaminovaná a tedy mrtvá.

Od chvostoskoků a „neviditelného“ hmyzu, který osídlil kromě těch nejextrémnějších polárních oblastí, zaledněných vrcholků hor, mořských hlubin a jícnů sopek prakticky veškeré biotopy, můžeme pokračovat přes hmyz viditelný částečně až k ke skupinám a druhům, které všichni znají, což jsou větší brouci, motýli a jejich vývojová stádia, mouchy, mravenci, švábi, kobylky atd. Ti všichni mají své nezastupitelné místo v ekosystémech, přičemž mnohé vazby mnohdy ani nedokážeme domyslet. Vypadnutím jednoho článku se řetězec přeruší a pokud je jeho obnova vůbec možná, může být pro nás velmi nepříjemná, protože nutně vede k nestabilitě, která se může projevit třeba přemnožením druhů, které lidem vysloveně škodí. Pomalá evoluce se dokáže s onou nestabilitou vypořádat, s překotnými změnami většinou ne.

V populárně laděných článcích jejich autoři bědují nad vymíráním vzácných motýlů, jako jsou otakárci, okáči, nebo někteří modrásci a také nápadných brouků, roháčů, velkých tesaříků, zlatohlávků apod., ale to je jen špička ledovce a dobře viditelný indikátor nějakých neblahých změn. Tu dramatickou změnu vidí entomolog, když jde lesem nebo po louce, když zvedne kámen, odloupne kůru, oklepe větve nebo smýkne trávu a květy. V době mého dětství a mládí byly i příměstské oblasti muzeem v přírodě, a to mi tehdy pamětníci říkali, že to už je jen torzo toho, co pamatují z počátku 20. století. A když vezmeme v úvahu, že to už byla technická revoluce v plném proudu, tak jak asi musela vypadat příroda v 18. století, kdy jistý přírodozpytec – pan Carl Linné pojal nápad řadit zvířata a rostliny do systému, který v principiální rovině platí dodnes.

Popsaných druhů hmyzu (jenom hmyzu, nikoli všech členovců) je téměř deset milionů a tisíce dalších pravděpodobně vyhynulo a vyhyne dříve, než je nějaký odborník zaregistruje. Možná až 90 % veškerých živočišných druhů na Zemi tvoří hmyz a co do počtu jedinců se odhaduje 10¹⁸jedinců. To je šílené číslo, takže se pro názornost třeba uvádí, že na každého člověka připadá asi 2,5 milionu mravenců, jen mravenců. Hypotetický mimozemský návštěvník by tak mohl zkonstatovat, že typickými obyvateli této planety nejsou lidé ani ostatní obratlovci, ale právě hmyz. S určitou nadsázkou by se tak dalo říci, že bychom hmyzu tuto planetu neměli devastovat, už jen proto ne, že tu žije zhruba třistapadesátkrát déle než člověk.