History & Herstory - genderová korektnost ad absurdum

To první slovo každý zná, to druhé vzniklé výměnou jedné a přidáním druhé hlásky má stejný význam. Ono „his-“ nám však prý podsouvá, že dějiny jsou „jeho“ a je tedy potřeba změna na herstory, aby byly dějiny „její“.

Jenom pro pořádek podotýkám, že anglické slovo history (stejně jako „česká historie“) má řecko-latinský původ a ono „his-“ v tom slově nemá nic společné s anglickým zájmenem.  Nicméně to, co uvádím v perexu, není, ač to tak může vypadat, žert, ale je to skutečný požadavek, který v rámci „politically correct“ požadují americké feministky.

Aby to nevyznělo nějak nepatřičně, jsem pro rovnoprávnost. Doma velmi často vařím (i myji nádobí), venčím psa, vynáším odpadky, se ženou se radím a jejímu názoru dávám váhu 51% (v těchto zeměpisných šířkách je obvyklé, že jsou v manželství dva, takže se stejnou vahou hlasu by nikdo nikoho nemohl nikdy přehlasovat), nijak si nestěžuji (ba spíše naopak) na pasivní roli v milostných pozicích a vůbec jsem ženám všeobecně nakloněn (pokud se tato skutečnost podepsala na mém curriculu vitae, je to moje vina).

V tomto ohledu vesměs pozitivně vítám i vnější jazykovou podobu oné rovnoprávnosti.  „Paní doktor“ je již dnes archaismus a časem se jistě vžijí poslední „-ičky“, které mají pořád častější maskulinní podobu ( chirurgička, zeměměřička apod.) I tato forma přechylování může mít však určité svízele (paní policejní radová na nás působí spíše jako manželka policejního rady, než jako policejní funkcionářka). Čeština je však velmi tvárná a tak se třeba ženské podoba slova mistr rozdělila na mistrovou (v dílně) a mistryni (v biatlonu).

Nevím, jestli i u nás, ale v Americe se prý však docela vážně diskutuje o gramatickém rodu v případě, že je jasné, že jde o ženy i muže, ale je zažité ono maskulinum. (Mach a Šebestová jsou žáci 3. B., což je malér, protože říci, že: Mach a Šebestová jsou žák a žákyně 3. B., zní divně (a blbě by se to zpívalo) a návrh, aby se říkalo, že: Mach a Šebestová jsou žákyně 3. B., je právě podstatou toho nesmyslu.)  A když už se do toho někdo pustil, tak proč nevzít hned od Adama. Co, od Adama? Proč by musel být Bůh ON, a proč by také měl být běloch (ve skutečnosti může být logicky pouze Semita, což vyhovuje židům, muslimům a konečně to musí skousnout i křesťané, protože Kristus byl nepochybně Žid.) Já si z toho dělám legraci, ale jsou lidé, kteří o tom zcela vážně uvažují.

Polyteistická náboženství to mají snadné, v řeckém a římském panteonu je sice hlavou bohů i lidí muž (Zeus, Jupiter), ale má, alespoň podle mýtů, partnerku, která je oním pověstným krkem, který tou hlavou kroutí. V další hierarchii jsou pak ženy-bohyně minimálně stejně důležité jako jejich mužské protějšky. V monoteistickém náboženství je to však problém. V islámu a judaismu absolutní, a křesťanství svou šanci v trojjedinosti boha trestuhodně promarnilo. Skutečnost, že Duch svatý je znázorňován jako holubice a ne jako holub (vizuálně to není poznat, ale říká se to tak), je slabou náplastí. To, že Kain zabil svou sestru Ábelu, by také již nikoho nemělo vyvést z rovnováhy.

Tato genderová korektnost útočí i na příčestí minulé množného čísla, kde má gramatickou přednost mužský rod. Principiálně by mi nikterak nevadilo napsat: muži a ženy byly, jen prostě nechápu, proč takto zaběhlý systém měnit. Totéž platí u koncovky většiny ženských příjmení „-ová“, která mají historický přivlastňovací charakter (Růžena Nováková se může asi neblaze cítit jako Růžena „Novákova“, tedy jako vlastnictví nějakého Nováka). Pominu-li to, že leckterá Růžena je ráda, že je už „Novákova“ a ne stále rozená „Vopičkova“ (tedy tatínka Vopičky), tak to nikterak nebrání Novákové vzít Nováka válečkem na nudle.

 „Politically correct“ (záměrně používám anglický výraz, protože „politicky korektní“ svádí k výkladu, že je řeč o korektnosti politiků; adekvátní by byl asi výraz společensky korektní nebo správné) je cosi, čeho bychom se měli snažit vyvarovat (nebo s tím alespoň pracovat opatrně), protože Američané to jsou asi schopni ještě nějak vstřebat, ale české nátuře je něco takového cizí a efekt je pak, což je názorně vidět, zcela opačný. Genderová korektnost je součástí té společenské, byť dost možná nakonec tou nejméně problematickou, protože ženy nejsou žádnou cizí entitou a drtivá většina z nich má, alespoň doufám, z výše uvedeného stejnou legraci jako muži.

Myšlenkové hnutí „Politically correct“ (správněji „correctness“ - jako podstatné jméno korektnost/ správnost ) vzniklo na amerických universitách jako extrémně liberální levicový směr, jenž asi v principiálně dobrém úmyslu, ve snaze vyrovnat se s multikulturní situací a zamezit diskriminaci libovolných menšin, přerostl v obludu požírající sebe sama. Ve svých důsledcích tak vznikl jakýsi novodobý fundamentalismus a podstata tohoto tmářství není v myšlení a vnímání lidí, ale pouze vyjadřování a ve viditelné prezentaci.

Čtu (i slýchám) poměrně často názory, které kritizují totéž, co jsem tady zepsul já, ale někdy mám takový nepříjemný pocit, že se s tím jaksi sveze představa, že snad korektnost a respekt jsou obecně něco nepatřičného. Tak to tedy ne. Lidé jiné kultury, jiného etnika, jiného náboženství, jiné sexuální orientace, jiných mentálních a fyzických možností a jiného pohlaví (o tom tady byla dnes řeč) si respekt zasluhují, respektive si nezasluhují despekt jenom proto, že jsou, tím kým jsou, aniž by měli jakoukoli možnost volby (i v případě náboženství bývá možnost volby často jen hypotetická). Ten respekt by však měl být skutečný, ne předstíraný, falešný a vynucený. Měl by to být respekt, který je založen na principiálních základech, a ne na základě nějakých uměle vytvořených obsesí.