Helena Trojská

„A čím se vlastně živíš?“ zeptala se mě.

„Teď právě prodávám známému ve stánku falešné indonéské dekorativní předměty. Falešné terakotové vázy, alba z rýžového papíru, která nejsou z rýžového papíru, lapače snů z peří exotických ptáků, která jsou ze slepic a lapají možná tak akorát čmelíky, a tak podobně…“

„Myslíš, že lapače z rajčího peří mají na sny lepší vliv?“

„Asi ne, zrcadlo s rámem z modrého korálu tě také nebude zobrazovat jinou, než jsi, ale to není samo o sobě důvod vydávat modře natřenou umělou hmotu za vzácný korál.“

„A proč to teda děláš, když ti to vadí?“

„No, jednak mě za to ten kamarád platí, docela mě to baví a také si ověřuji, jak je snadné lidi zblbnout. Ty zachraňuješ lidské životy, říkal tvůj brácha.“

„Víš, já dělám plavčici v bazénu, ve kterém se nedá topit, natož utopit.“

„To je jako z nějakého absurdního dramatu, sejdou se dva, on prodává orientální iluzi a ona iluzi nebezpečného bazénu. Ale vlastně v každém bazénu se dá utopit, utopit se můžeš i ve vaně. Fakt, že se v tom bazénu za dobu jeho existence ještě nikdo netopil, neznamená, že by nemohl. A až se to jednou stane, tak toho nešťastníka zachráníš a budeš hrdinka. Na straně druhé, až na tu šmelinu známému přijdou, tak mu napaří pěknou pokutu, zavřou mu stánek a já začnu dělat něco jiného. Půjdu do důchodu jako neúspěšný prodavač, ty jako hvězda.“

S Helenou jsem se seznámil přes jejího bratra, provozovatele restaurace, ve které jsem propíjel svoji denní gáži. Otevřeli si ji s kolegou nedávno. Oba to byli kuchaři. Po týdnu se střídali v kuchyni a na place a byli vděčni za každého hosta, který něco zkonzumoval a měl na útratu. Já jsem navíc ještě nosil „originální“ indonéské dekorace a šperky.

„Mám ségru, dělá plavčici, ta by se ti líbila,“ sdělil mi Roman jednou na baru při rozhovoru na téma ženy, když z mého vyprávění vyrozuměl, že žádnou aktuálně nemám.

„Šestatřicet, takovýhle kozy a už hodně dlouho nikoho nemá, teda jako chlapa. Jinak bydlí s naší mámou a se synátorem, který se učí prvním rokem na kuchaře.“

„No, tak to se tady někdy setkáme,“ odvětil jsem spíše ze slušnosti, neboť mi po předešlém, poněkud toxickém vztahu samota docela vyhovovala. Druhý den ji přivedl. Mělo to vypadat jako náhoda, ale zrežíroval to natolik neobratně, že to bylo poněkud trapné, zvláště pro Helenu, takže jsme se na můj popud co nejrychleji přesunuli do zadního traktu restaurace. Tam jsme si už začali docela normálně povídat.

V jednom se Roman nespletl, byla opravdu velmi pohledná, měla v souladu se jménem téměř řecké rysy, a i její postava působila dojmem antického ideálu. Docela nápadně se Romanovi nepodobala. Hned v první chvíli mě napadlo, proč takhle pěkná ženská nikoho nemá, vzápětí jsem si však uvědomil, že to není až tak neobvyklé, ty nejatraktivnější ženy s tím mívají vskutku někdy potíže, chlapi si na ně netroufnou. Možná by tomu tak bylo i v mém případě, ale situace tomu předešla, byli jsme seznámeni jako párek chovných pejsků.

„Vy si nejste s Romanem moc podobní,“ pokračoval jsem v započatém rozhovoru, hledaje oslí můstek k tomu, abych jí mohl vyseknout kompliment.

„To ne,“ usmála se, hodně lidí si myslí, že nemáme stejného tátu, přitom docela jistě máme.

Pak rozhovor pokračoval rozborem našich pracovních náplní a posléze nevyhnutelně zamířil k bývalým partnerům a partnerkám.

„Můj bývalý muž je chorobně žárlivý,“ začala Helena.

„Snad byl, teď asi žárlí na někoho jiného, ne? Už jste od sebe, jak jsi říkala, pět let.“

„Je to divné, ale on na mě žárlí stále, hlídá mě a sleduje. Před dvěma lety jsem se seznámila s chlapem, do kterého jsem se úplně zbláznila a po dvouměsíční známosti jsme se k němu i s klukem odstěhovali. Jiří nás nějak našel, asi sledoval Honzu ze školy, a počkal si na toho mého přítele a zbil ho. Chtěla jsem to hlásit na policii, ale můj nový přítel mi to rozmluvil a posléze nás vypakoval zpátky k mamince. Nejdříve jsem to vůbec nechápala, ale pak mě napadlo, že mu vyhrožoval a on usoudil, že mu za ty problémy s nějakým psychopatem asi nestojím.“

„Tak to já jsem teď vlastně v ohrožení života, kdyby tě sem třeba sledoval,“ řekl jsem výraznou ironií.

„Nedělej si z toho legraci, ty ho neznáš“ a úzkost v Helenině hlase působila docela přesvědčivě.

Po několika skleničkách vína se však docela uklidnila, a navíc vše začalo nasvědčovat tomu, že Romanův experiment se dvěma nezadanými má přes prvotní nepravděpodobnost šanci na úspěch. Ne snad hned tento večer, ale třeba někdy v budoucnosti. Docela jsem si to uměl představit a vypadalo to, že Helena také.

Kolem půlnoci jsme opustili restauraci, na ulici jsme se rozloučili, načež oba sourozence rozvezl taxík do jejich domovů. V příjemné náladě a s lehkou špičkou jsem se pomalu ploužil do penzionu, ve kterém jsem aktuálně bydlel. Několik metrů od bočního vchodu do budovy mě náhle přepadl takový nepříjemný pocit, otočil jsem se v okamžiku, kdy čísi pěst vylétla směrem k mému spánku. Instinktivně jsem uhnul hlavou, předloktím svedl útočníkovu ruku do prázdna a v okamžiku, kdy nečekaně ztratil rovnováhu, jsem ho kopl nártem zboku do kolena. Efekt tohoto obranného manévru byl překvapivě účinný. Chlap se skácel, a když se chtěl znovu zvednout, nakopnutá noha mu zcela vypověděla službu. Seděl teď na obrubníku a nevěřícně na mě hleděl.

„Seď a nic se ti nestane! „zařval jsem na něho a nahmatal jsem v kapse telefon, kterým jsem hodlal zavolat policii. Znovu se pokoušel s bolestivou grimasou ve tváři zvednout.

„Jestli se pokusíš vstát, dostaneš ji znova!“ a opatrně jsem ho zleva obešel, abych mu mohl eventuálně znovu podrazit nohy. Zkopat jsem ho nechtěl, ale nechat ho jen tak být také ne. Ta rána, pokud by dopadla na nekrytý spánek, mě mohla zabít. Byl to na první pohled silný muž a razance toho úderu byla zjevná z toho, jak ztratil rovnováhu, když mne minul.

„Chtěl ‚s prachy?“

Neodpověděl a s prázdným pohledem sledovat, jak vytáčím číslo policie. Za chvilku tu budou a z toho se nevykroutíš, protože se to pěkně nahrálo a ukázal jsem bradou směrem ke kameře u vchodu do penzionu.

„Co s ní máš?“ vyhrkl na mě. V poslední chvíli jsem přerušil vytáčení sto padesát osmičky, protože jsem pochopil, oč jde.

„Ty jsi snad zešílel, já jsem si ve vší počestnosti u vína povídal se ženskou, se kterou jsi pět let rozvedený a ty mě jdeš zabít?“

„Nechtěl jsem tě zabít!“

„Zezadu pěstí na spánek nebo na týl, aniž bych to čekal, to je likvidační úder, ty magore. Jsi o dvacet kilo těžší a ruce máš jak lopaty. Patříš do blázince, volám policajty.“

„Dám ti prachy, když mě necháš jít a další, když necháš na pokoji Helenu.“

Teď jsem se přiblble díval zase já. To, že mi chce dát peníze, když nezavolám policii mě nakonec tak divné nepřišlo, ale nechat si zaplatit za to, že si nic nezačnu s někým, s kým ani nevím, jestli si něco začít vůbec chci, to se mi ještě nestalo. Peníze se mi hodily, a tak jsem se rozhodl to osondovat.

Kolik mi dáš, když zapomenu, co se tu před chvílí stalo? Vytáhl z peněženky čtyři dvoutisícikoruny a gestem naznačil, že víc u sebe nemá.

„To je dobrý, a jak si představuješ to…, no to druhé?“¨

„Dám ti desetkrát tolik, když se s ní už nepotkáš a do té hospody přestaneš chodit.“

Vzal jsem si opatrně těch osm tisíc a přemýšlel jsem, jak to udělat s předáním té druhé, vyšší částky.

Jako kdyby mi četl myšlenky, zeptal se mě: „kde bydlíš?“

„Tady v penzionu.“

„Zítra v šest večer ti to přinesu na recepci a ty během víkendu odtud vypadneš, jo?

Souhlasil jsem. Toho večera i během celého následujícího dne mi to vrtalo v hlavě.

Nakonec jsem usoudil, že pravděpodobně nepřijde, ale Heleně jsem nezavolal a v hospodě jsem se nestavil. V šest stál na recepci s obálkou v ruce.

„Nedáme pivko?“ zeptal se mě hned poté, co mi ji předal. Kývl jsem a prošli jsme vestibulem do restaurace. Pořád docela viditelně kulhal. Když viděl, že se mu dívám na nohu, utrousil: „Dobrá rána a před tím ještě lepší kryt, podcenil jsem tě. Máš to natrénované, co?

Měl jsem spíš štěstí a ty vlastně taky. Já jsem mohl být v lepším případě v nemocnici a ty ve vazbě.“

Když jsme si sedli, zeptal jsem se zase já: „Zaplatil ‚s i tomu chlápkovi, ke kterému se tenkrát nastěhovala, že jo?“

„Zaplatil.“

„A ještě někomu?“

„Ano, ještě pár klukům jsem něco dal, mám docela dost peněz.“

Nic mi do toho není, ale proč to, prosím tě, děláš?

Chvíli se tak nepřítomně díval a pak povídá: „je to mrcha, ale mám ji pořád rád, osud, chápeš? Strašně jsem o ni stál, kdysi jsem jí v podstatě unesl jejímu prvnímu manželovi. Ten nám pak dělal ze života peklo, sezval si na to spoustu kámošů, obklíčili mi dům …no, měli jsme tenkrát štěstí, že jsme z toho vyvázli se zdravou kůží. Nakonec odtáhli, ale Helena mu musela vrátit nějaké cennosti, které si vzala s sebou.

Moc jsem nechápal, ale osmaosmdesát tisíc v kapse v podstatě za nic bylo dost na to, abych se tvářil empaticky. Když jsme vstávali od stolu, napadlo mě ještě: „ani jsme se vzájemně nepředstavili, já jsem Jirka“ a natáhl jsem pravici.

„Já jsem taky Jirka, Jirka Paris.“

„A bydlíš v Troji, že jo?“ plácnul jsem žertem.

„Bydlím kousek od ZOO, jak to víš?“ zeptal se překvapeně.