Hana aneb déjà vu na trati Praha – Plzeň

Odjížděl jsem v deset dopoledne z pražského Smíchovského nádraží rychlíkem, který končí v Chebu. Moje cesta ovšem měla končit v Plzni. Nahlásil jsem doma účast na obchodním jednání, ale nijak jsem se netajil, že půjde o přátelské setkání a následné posezení s obchodními partnery, kteří časem přestali být pouze obchodními partnery a stali se bodrými a milými přáteli. Cesta vlakem se proto jevila jako nejvhodnější varianta dopravy.

Už dlouho jsem touto tratí dál než do Berouna nejel. Mimoděk jsem si ale vzpomněl, jak jsem tudy jezdil do Rokycan ke svému útvaru „na vojnu“. Jsou to už desítky let, ale ten vlak je snad tentýž, říkal jsem si, když jsem se opatrně soukal do neuvěřitelně špinavého vagónu. Úplně stejný odér čpící z podvozku; bůh ví, čím to smrdí, jestli nějakým mazadlem nebo spáleným brzdovým obložením a k tomu pach z toalet, taktéž zcela nezaměnitelný. Dnes už jsou snad všude modernější vlaky, říkal jsem si, jeden takový dokonce stál na příslušném nástupišti. Málem jsem do něho nastoupil předpokládaje, že když jedu do Plzně vlakem, bude to tímto. V zápětí bylo jasné, že to tak nebude, nevrlý zřízenec mě nasměroval k soupravě na druhé koleji, přesně takové, jakou jsem do Plzně cestoval doposud. Tak to dnes bude nostalgie z konce osmdesátých let, náladu mi tím ovšem České dráhy nezkazíte, naopak, bude to nostalgická romantika, přesvědčoval jsem sám sebe.

Když jsem se konečně prodral do vagónu, už to tak romantické nebylo. Téměř všichni cestující nastoupili už na Hlavním nádraží, čímž nás několik zoufalců nastupujících na Smíchově odsoudili stát v chodbičce minimálně do Berouna. Protáhl jsem se tedy uličkou a našel si pohodlné místo na stání přibližně v polovině vagónu. Kontrolně jsem nahlédl do kupé proti sobě a hned jsem vyhodnotil, že tam sice jedno z osmi vikslajvantových sedadel volné je, ale na společnost pasažérů, které jsem si krátce prohlédl, jsem jaksi neměl náladu. Asi „světští“ nebo cirkusáci to budou, typoval jsem. Pět starších mužů a dvě ženy všichni pohodlně rozvaleni snídali uzeninu z papírových obalů, zapíjeli ji pivem a podávali si jakýsi čirý destilát. Štěrbinou mezi dveřmi unikala do uličky směs potu zvětralého piva, párků a jakési výrazné voňavky. Tak tam teda opravdu nevlezu, to bych raději stál až do toho Chebu, říkal jsem si. A opět se mi odkudsi z hlubiny paměti vracelo ono staré dejà vu. Jel jsem takovým vlakem kdysi ke konci vojny s podobnou partičkou a byl to „zážitek“…

***

…byla to vlastně docela zajímavá zkušenost. Pozvala mě tenkrát do kupé, vymydleného četaře v zoufalém zeleném kostýmu, podobná partička. Pohostili mě slaninou a slivovicí a vyzvídali „přísně tajné“ informace jak z příručky vojenské kontrašpionáže:

„U čeho sloužíš? A za kolik to máš?“

„Já jsem v Rokycanech u dělostřelců,“ zněla moje naučená odpověď, „a už se mi to krátí…“

„Tam jsou rakeťáci, ne?“ zněla obvyklá následná otázka dokumentující skutečnost, že v Čechách se žádné vojenské tajemství nemůže udržet.

„My máme v Plzni na Borech pouť, všechny cajky už tam jsou, ale byli jsme v Hradci na pohřbu strejdovi,“ vysvětlovalo mi na přeskáčku pět starších mužů, se kterými cestovali dvě ženy, patrně matka s dcerou.

Na tom všem nebylo vcelku nic zvláštního, všechno to začalo kdesi u Zdic, kde rychlík zůstal stát v polích. Byla už tma a po nějaké době nám průvodčí oznámil, že se před námi stala nehoda, a že to bude chvíli trvat. V té době nejstarší z mužů vyndal druhou litrovou lahev. Blábolili jeden přes druhého a já jsem rezervovaně odpovídal v rámci „ochrany utajovaných skutečností“. Jediný, kdo neřekl za celou dobu ani slovo, byla dívka nebo spíš mladá žena, která krom toho, že minimálně popíjela, po mně zkoumavě pokukovala a pak naslouchala špitání matróny sedící vedle ní.

Po nějaké době a po rozhovoru s jedním z mužů, mě ona mamina vyzvala, abych s ní šel na chodbičku. Netušil jsem, co by mi mohla chtít, ale posílen kořalkou jsem vyskočil téměř bezstarostně. To, co jsem ale během několika vteřin vyslechl, mi trochu vzalo dech. Bylo mi oznámeno, že se mám odebrat na umývárnu a ona dívka že přijde za chvíli za mnou.

„Seš mladej! Ne? Voják! Ne? Tak co? Zalíbil ses jí na první pohled, na to mám čuch.“

Nevím, zda li si to pamatuji přesně, ale myslím, že jsem na to neřekl nic, jenom jsem se podíval, na kteréže straně vozu je ta umývárna.

„Jmenuje se Hana, ale nic ti neřekne,“ ještě za mnou pronesla ta dobrá žena, „je němá. Slyší, ale nemluví. A buď na ni hodnej,“dodala.

Již jsem nějaké zkušenosti v této oblasti měl, ale nedokázal jsem si po příchodu do ubikace osmdesát krát osmdesát centimetrů se špinavým umyvadlem představit, jak tady budu „hodnej“. Stál jsem tam v zeleném saku, v zelené košili a kravatě a v zelených kalhotách, pod kterými jsem měl zelené trenýrky, a pořád jsem si ještě říkal, že je to nějaká legrace, že za chvilku někdo přijde a řekne: „Apríl!“

Za chvíli začal opravdu někdo proti mně otvírat dveře a apríl to teda nebyl…Vklouzla do kamrlíku pootevřenými dveřmi jako lasička a hned je za sebou zavřela a zamkla. Stáli jsme proti sobě ve vzdálenosti deseti centimetrů a ve stejné vzdálenosti od všeho ostatního v místnůstce. Prohlížel jsem si ji. Byla hezká, vyšší než já, štíhlá a těsný rolák prozrazoval výrazné ženské křivky. Jinak docela normální, tak asi dvacetiletá holka, která ale nemluvila.

„Ahoj,“ to bylo jediné, na co jsem se zmohl.

Odpověděla mi plachým úsměvem

Nechala mě, abych si jí prohlížel, a začala mi rozepínat košili. Vůbec jí to nešlo. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se jí neuvěřitelně klepou prsty. Sáhl jsem jí přes rolák na ňadra a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Stáli jsme tam, ruce vzájemně položeny na prsou a mlčeli jsme. Ona z nutnosti, já jsem nevěděl, co říci. Po chvíli přešla od košile k obličeji a vlasům, nejdříve mě pohladila, pak objala kolem krku a silně se ke mně přitiskla. V té chvíli jsem získal poprvé pocit, že by to snad i tady šlo…

Když se po chvíli odtáhla, měla vlhké oči a v nich prosbu, kterou jsem si poměrně jistě přeložil, že tady a teď z toho nebude nic. Překlad byl správný, protože mi hned na to začala psát na špinavé, zamlžené okno umývárky vzkazy typu: já jsem ještě nikdy s nikým nic…, ráda bych s tebou, ale ne takhle…, dělají si ze mě legraci, že už to mám mít dávno za sebou …a podobně. V první chvíli jsem jí chtěl odpovídat také „na sklo“, než mi naznačila, že klidně mohu mluvit.

„Tak tu ještě chvíli pobudeme a já jim pak řeknu, že jsme to spolu dělali, jo?“ nabídl jsem jí. Vděčně přikývla a znovu mě pevně objala. Teď už jsem své rytířskosti trochu zalitoval. Zakrátko asi poznala i vnější projev té „lítosti“, trochu zaváhala a pak mne začala líbat na ústa a tisknout se ke mně ňadry se svetrem vyhrnutým až ke krku a s rukama naopak pod úrovní mého pasu. Asi měla pocit, že mi tu galantnost musí nějak vynahradit… Vlak se pomalu počal rozjíždět a my se bez použití rukou zaměstnaných jinou činností otloukali o stěny ubikace. Dlouho to netrvalo…

Než jako první opustila umývárnu, dlouze mě políbila a zabouchla za sebou. Rychle jsem se opláchl a vrátil se zpět do kupé.

Návrat to byl triumfální: plácání po zádech, přípitky… Ona se vrátila na místo u okna a usmívala se, jen plachost z jejího pohledu byla tatam, vystřídal jí výraz jakéhosi triumfu.

Jak jsem v Rokycanech vystoupil z vlaku a jak jsem se dostal do kasáren, o tom mám představu jen velmi mlhavou. Ráno, když jsem si po budíčku uklízel vycházkový oblek, našel jsem v kapse saka lístek se jménem a adresou. Nikdy jsem ho nepoužil…

****

„Pojďte k nám, pane, máme tu jeden flek, přeci nebudete stát,“ starší snědý muž s lahví v ruce mi gestem ukazoval místo.

„Děkuji,“ řekl jsem a přes předešlé předsevzetí, ale možná pod vlivem té staré vzpomínky, jsem se na uvolněné místo posadil.

„Jedeme do Chebu!“ Zahulákali, a mě to uklidnilo.

„Máme tam pouť!“ A bylo po klidu.

Napil jsem se z nabízené lahve, a čekal, co se stane.

Nestalo se nic do té doby, než vlak kdesi u Zdic zastavil v polích…

***