Hájili jsme Hrad

A vypadá to, ačkoli bych to nikdy nepředpokládal, že ho i já budu nadále hájit. Nejde o samotného prezidenta, ale je potřeba se postavit za určité principy.

Nejdříve se symbolicky omlouvám panu Eastlakeovi, přestože překlad názvu jeho skvělého románu je v originále trochu odlišný, a také těm, kteří si někdy ode mě přečetli, že politiky včetně prezidentů nemáme milovat, obdivovat ani moc chválit, ale naopak k nim máme přistupovat maximálně kriticky. Docela nedávno jsem také psal, že je zbytečné a ve své podstatě nesmyslné zabývat se tím, co který politik (potažmo kdokoli z nás) dělal nebo udělal před čtyřiceti lety, ať je to Babiš, Klempíř, Pavel nebo Šavel.

Rozhodující je to, co kdo dělal v době nedávné, co dělá dnes a jak se kdo se svou temnou minulostí vypořádal. Řekl bych, že ten jediný, kdo to nedokázal je Andrej Babiš, ale o toho tu dnes nejde. Nechci zde ani vyjadřovat nějaký nekritický obdiv k prezidentovi a nemohu říci, že bych vždy a paušálně jeho slova a skutky obhajoval. Třeba si nemyslím, že měl inkriminované zprávy od Macinky hned zveřejnit a postoupit jejich obsah policii. To druhé mi přišlo úplně zbytečné.

Na stranu druhou mi prezident Pavel přijde jako dobrý prezident, protože se v drtivé většině případů jako hlava státu chová, jedná a bůh suď i jako prezident vypadá. Vyjadřuje se jasně a jeho názory a stanoviska jsou zcela konzistentní. Nepolitikaří a v principiální rovině se drží určitých morálních zásad. Když se vrátím k onomu nejmenování Filipa Turka, tak prezident mohl vyjádřit pochybnosti, ale premiérovi vyhovět a s komentářem Turka jmenovat, nic by se nestalo. Jeho nejmenováním nic nezískal, naopak si přidělal starosti a své dřívější odpůrce radikalizoval. V té morální a etické rovině však dle mého soudu udělal správnou věc, navíc vyzval kritiky svého rozhodnutí, aby to předali k posouzení jediné možné instanci.

Nebudu už komentovat chování oněch adolescentních, politicky, morálně i odborně nezpůsobilých představitelů obskurní strany, jejíž aktuální preference padají do bezvýznamnosti, nicméně právě ti nám mohou posloužit pro ten kontrast. Kontrast politiky hodnotové a politiky silové, účelové a postavené na osobních ambicích politických aktérů. Připadá mi, že čím dále se vzdalujeme od přelomového roku 1989, tím vypadá ono „pravdoláskařství“ více idealistické a venkoncem směšné. Je to ovšem jen věc náhledu. Mně osobně přijdou směšní Trumpové, Okamurové, Rajchlové či Macinkové.

Jako směšnou a ubohou na mě působí jejich snaha se za každou cenu prosadit prostřednictvím lží, dezinformací, pomluv a osobních útoků. Přijde mi směšná jejich nadutost, ješitnost, sobeckost a drzost. Dostanou-li se ovšem takoví lidé k moci, což se třeba v USA stalo, může to být globální katastrofou, což už se v dějinách stalo také. Z toho je zřejmé, že hodnotová politika není nějaký romantický sen, ale naprostá nutnost. Kdyby Spojené státy nevstoupily v Evropě do 2. světové války, což nutně nemusely, Hitler by třeba poražen nebyl. Dnes lavírují, jestli mají dále pomáhat napadené zemi jiným Hitlerem, nebo jestli se s ním mají nějak dohodnout a rozparcelovat si s ním sféry vlivu. A bohužel je asi mnoho těch – u nich i u nás – kteří souhlasí s tezí, že blahobyt, pohodlí a klid je přednější než řešit zločiny a bezpráví páchané na jiné zemi, jiném národu.

Vrátím-li se do historie, kdyby byli v roce 1938 spojenci a další demokratické státy zásadovější, odvážnější a morálnější, nemuselo k takovému průběhu války vůbec dojít. Dnes jsme ve stejné situaci. A co vidíme? Je to jenom jeden z mnoha příkladů, kdy se ukazuje zásadová, morální a hodnotová politika jako nutnost. Politika stran aktuální vládní koalice taková není, je to politika naplňování osobních ambicí, skrze naplňování břich voličů. Odpovědnost za bezpečí, dodržování principů práva a svobody je dle mého soudu důležitější než odpovědnost za nějaké nepodstatné benefity pro občany.

Mám minulé politické garnituře, která se o hodnotovou politiku alespoň pokoušela, za zlé mnohé, především však to, že svojí nekompetentností umožnila získat moc ve státě silám i lidem, kteří toho nejsou hodni a nevedou zemi principiálně a hodnotově správným směrem. Prezident Pavel prosazuje politiku jinou, má k tomu ovšem velmi omezené prostředky. To jediné, o co se může opřít, jsou občané, kteří vyjádří této politice podporu. Nemluvím o nějaké revoluci ani o zvrácení výsledků demokratických voleb, mluvím o tom, že dočasný názor většiny nemusí být vždy ten principiálně správný. Nebyl správný v bolševickém Rusku, v nacistickém Německu, v socialistickém Československu a ledaskde jinde. Tam všude úplně selhala hodnotová a morální politika, lidskost, kulturnost, a proto s tím padla i demokracie, svoboda a právo. Menšina nemůže v demokracii převálcovat většinu, ale může část bývalé většiny přesvědčovat, a pokud může, tak to dělat musí.

Myslím si, že někdy má smysl jisté hrady hájit, i když to může působit směšně, hloupě a zbytečně. Jsem rád, že ten náš Hrad stojí pro mě na správném místě a na správné straně.