Háelpéčko

„HLP“ může znamenat zvýšenou hladinu cholesterolu, ale jinak se tento jazykový patvar používá pro “hluboký lidský příběh”, třeba dojemně laděnou zprávu doprovázenou jímavým hudebním podkresem a patetickým komentářem.

Když počnu doma ventilovat své úvahy na toto téma, komentuje to moje paní tak, že jsem cynik, a když nepřestanu, prohlásí, že jsem emočně plochý. Dobře ví, že emočně plochý nejsem, že naopak bývám občas emočně velmi prostorový, ale zlobí ji, že si dělám legraci z něčeho, nad čím se ona chce dojímat. Umím se také dojmout, ale požaduji, aby si s tím oni dotyční dali trochu práci. Nějaká seriálová dramata a „srdcervoucí“ osudy jejich hrdinů mě dokážou dojmout poměrně velmi obtížně, nicméně problém není v tom, že to je neopravdové.

Filmy a seriály, romány a povídky, „pravdivé“ příběhy i všemožné zprávy jsou často fikcí, nebo je reálné jádro příběhu nějak umělecky zpracováno, dotvořeno a náležitě naservírováno. S tímto vědomím je také dobré to konzumovat. Když Bruce Willis zachraňuje ve filmu Armageddon planetu a krátce před svým sebeobětováním si v rozporu s technickými možnostmi a zdravým rozumem „telefonuje“ s dcerou a do toho zní I Don't Want to Miss a Thing, tak devět z deseti ok zaslzí, přestože devět z deseti mozků se tomu vzpírá.

Dneska jsem při náhodném surfování v informačních portálech zaznamenal takové klasické háelpéčko. Přečetl jsem si krátký příběh, v němž jakýsi hošík kdesi v Americe zachránil život svému psovi tím, že začal prodávat svůj jediný majetek – sbírku Pokémonů, neboť jeho rodina neměla prostředky na léčbu psa. Díky sociálním sítím vybral asi stonásobek nutné částky, pes se vyléčil a hocha výrobce Pokémonů zavalil svým nápaditým zbožím. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Už začínám být zase emočně plochý…Ne, třeba to není žádná pohádka, třeba ten příběh není ani patřičně upraven, nicméně i kdyby si ho někdo úplně vymyslel, bude stejně dojímavý a autor mi bude stejně sympatický, protože nejen uveřejňovat podobné autentické příběhy, ale i si takové příběhy vymýšlet, je možná o dost lepší, než přinášet zcela věrná politická zpravodajství. Je tam totiž všechno, co v dobrém příběhu být má.  Dramatická situace, láska, která inspiruje k činu, soucit a projevy těch dobrých lidských vlastností a nakonec happyend.  

Mám rád příběhy s happyendem a moc nerozumím tomu, když autoři ukončí dílo špatným koncem jen proto, aby jinak nepravdivý příběh vypadal pravdivě. Opravdové příběhy totiž končívají spíše špatně nebo tak nějak nijak, a jak praví klasik: každý dobrý příběh končí smrtí, což logicky souvisí s konečností života lidí i psů. To ovšem všichni víme, a vůbec není potřeba na to myslet. Úplně stačí ten dílčí příběh v podobě „háelpéčka“, a když se zrovna žádná nedějí, není hanbou si je vymýšlet.

https://www.idnes.cz/hry/novinky/hlp-pokemon-pes-pribeh-hry.A210604_103839_bw-novinky_srp