Funlanďáci v tahu.

Pro novofundlandské psy mám celoživotní slabost, s žádným jsem sice nikdy trvale nežil, ale mám známého, který je chová již dlouho a k jeho prvním dvěma psům se váže tento příběh.  

V té době, krátce po změně režimu, žil Karel na okraji Mníšku pod Brdy. Měl tam jakousi polozbořenou usedlost a pokoušel se v nové epoše podnikat. Po dobu mých návštěv v rozptylu několika měsíců byl stav nemovitosti i parcely stále stejný. Dům i technické zázemí bylo zpustlé, plot nedodělaný a na rozsáhlém pozemku se válelo neuvěřitelné množství různého materiálu, zařízení a strojů, ze kterých se předmět podnikání nedal nikterak určit. I na mé otázky směřující tímto směrem odpovídal majitel lakonicky: „tak různě obchoduji.“

V tomto prostředí žil sám se svými dvěma čtyřletými novofunlanďáky, kterým zjevně nevadili spartánské podmínky uvnitř domu a tím méně venku. Se psy trávil Karel většinu času, a pokud někdy bez nich nakrátko odjel, zavřel je doma, protože nekompletní plot sousedil se státní silnicí a uvazovat je nechtěl. Jinak stav psů byl pravým opakem všeho okolo včetně jejich pána. Oba psi byli v rozkvětu sil, dobře živení i udržovaní a slušně vychovaní. Svého pána bezmezně milovali, a i když byli k cizím poněkud rezervovaní, mě správně zařadili mezi přátele psů a brzy se nijak neostýchali mi spontánně projevovat přízeň. Jestli vám někdy spontánně projevoval přízeň sedmdesátikilový, chlupatý a uslintaný pes, který právě prošel vysokou mokrou trávou, kaluží a zabahněným dvorkem, dovedete si to představit a stačí tento zážitek vynásobit dvěma. Pokud tu zkušenost nemáte, zkuste si to, je to legrace, ale počítejte s tím, že vaše svršky se nebudou pak hodit už ani do charity.

Při jedné ze svých návštěv jsem v pátek odpoledne zastihl Karla skládajícího za asistence obou psů z přívěsu velký válcovitý předmět. Říkal, že je to bojler. Jeho nový majitel byl pyšný na právě uskutečněnou obchodní transakci a radostně mi sděloval, jak výhodně tu věc obratem zpeněží. V této euforii usoudil, že ještě před večeří zajdeme „na jedno“. Nejdříve chtěl vzít psy s sebou, ale pak správně usoudil, že když si před chvílí vybili svou lásku k vodě v rozsáhlých bahnitých kalužích před domem, nebudou do restaurace vpuštěni. Chtěl je tedy zavřít doma (myšleno do obýváku, kuchyně a ložnice, kteréžto se daly nazvat souborným termínem „psí bouda“), ale na poslední chvíli propadl obavám o osud právě zakoupeného exponátu. Koukal jsem na Karla poněkud s rozpaky, moc jsem nechápal důvod nechat zabahněné psy chodit volně po domě, stejně jako možnost, že by ten zjevně těžký a nevzhledný předmět po dobu naší nepřítomnosti někdo naložil a odvezl. Bylo však již rozhodnuto. S něžnými omluvami byli oba psi přivázáni stopovačkou k bojleru, čímž měl být zachráněn interiér domu i bojler samotný, a my mohli radostně zamířit do hospůdky.  Psi, nezvyklí na uvazování, už tak radostní nebyli a při našem odchodu několikrát zakňourali a štěkli. Karel se za nimi smutně otáčel, ale pak usoudil, že se jim pro jednou nic nestane.

Byl vlahý jarní podvečer, panovala dobrá nálada a pěnivý mok byl řádně ošetřen, takže chuť a slina tomu odpovídaly. Několikrát jsme zaplatili, ale pokaždé jsme si dali ještě jedno. Právě ve chvíli, kdy Karel rozhodl, že teď už opravdu jdeme, protože pejskům bude určitě smutno, zaslechli jsme podivní zvuky zvenčí. Obvyklý ruch ze silnice, u které hospoda stála, se mísil s troubením, hulákáním a podivnými vrzavými zvuky. V klidu jsme vyšli před hospodu a v tu chvíli jsme se stali svědky neobvyklé scény.  Až k horizontu se táhla kolona houkajících aut, před kterými si vykračovali Karlovi novofunlanďáci táhnoucí svorně zánovní bojler. Když nás spatřili, zrychlili, přešli z pravého jízdného pruhu do levého a zaparkovali před hospodou. Byli v pořádku, jen hlasitě funěli a dožadovali se pochvaly za ten sportovní výkon. V té době už bylo osazenstvo lokálu kompletně seřazeno před restaurací a první hlášku vyslovil, myslím, hostinský: „Máš pěkný sáně!“ zněla. Pak už komentáře padaly jeden za druhým.

Důsledek této taškařice byl dvojí, z naplánovaného obchodu sice z pochopitelných důvodů sešlo, ale psy si od té doby mohl Karel kdykoli vzít sebou do nálevny. Paní hostinská usoudila, že větší svinčík než od zedníků z nich nebude a za svoji věrnost a houževnatost si to zaslouží. Posléze se tento můj známý přemístil na Šumavu, kde s početnou smečkou setrvává dodnes. Pozemek má vzorně oploceny a psy zásadně nepřivazuje.