Felvidék, Pozsony a Kassa

Nebo, chcete-li, Oberungarn, Pressburg a Kaschau. Slovákům se evidentně tyto cizí názvy nelíbí. Ovšem i my drze říkáme Drážďany, a ne Dresden, Mnichov, a ne München.

Přiznám se hned v úvodu, že jsem prachsprostě využil jakéhosi nedávného kočkování mezi slovenskými a maďarskými politiky k zamyšlení, které se týká spíše historie a jazykovědy než aktuálních výroků politiků oslovujících tu část svých voličů, která je poněkud nacionálně přecitlivělá.

Nevím, jestli vás někdy napadlo, jaký guláš (ajaj, to bude nějaký hungarismus) je v českém pojmenování zemí, měst, a dokonce i cizích významných osobností? Mě už kolikrát, a tak jsem si vzal na pomoc stránky Ústavu pro jazyk český. Výsledkem je, že v tom mám ještě větší galimatyáš (že by zase…, ale ne, to není z maďarštiny, nýbrž z francouzštiny potažmo z latiny, ale o tom jindy), protože prakticky každý název má nějaké konsekvence, historii a někdy i příběh.

Je docela málo států, jejichž vlastní název je zcela totožný s názvem českým. Napadají mě Malta, Uganda nebo Samoa. Více je států, jejichž název vyslovujeme jako domorodci, ale počeštili jsme si je v souladu s naší gramatikou. Je to třeba Kuba (Cuba), Kanada (Canada) nebo Monako (Monaco). Ještě více je těch, které pojmenováváme hodně podobně, jen jsme si je více či méně přizpůsobili našemu jazyku. Bude to třeba Bulharsko (Bulgarija), Francie (France), Itálie (Italia), Polsko (Polska) a mnoho jiných. Nicméně jsou i státy, které „drze“ nazýváme naprosto originálně. České „Rakousko“ nemá s německým „Österreich“ vůbec nic společného a stejné je to třeba v případě Německa (Deutschland), Finska (Suomi), Řecka (Elláda), Japonska (Nihon) nebo Číny (Čung-kuo).

Nelamme si hlavu s Čínou a podívejme se, proč se říká Německu Německo a Rakousku Rakousko. Pro staré Slovany, kteří prý sami sebe označovali jako ty, kteří mají „slovo“, byli germánští sousedé lidmi, kterým nebylo rozumět. Považovali je tedy za „němé“ ve smyslu neschopnosti mluvit srozumitelným, dá rozum, že slovanským jazykem. To je teorie, proti které stojí jiná, možná poněkud logičtější. Ta odkazuje na keltský kmen Nemétů. Němci samotní odvozují svoje „deutsch“ od starohornoněmeckého diutisc, což znamenalo „patřící lidu“ nebo „mluvící jazykem lidu“, tedy jiným jazykem, než který používali učenci a církev.

Ještě zajímavější je historicky doložený původ názvu „Rakousko“. Ten pochází ze starého českého zkomolení jména pohraničního hradu Ratgoz (dnešní Raabs an der Thaya) na soutoku Moravské a Německé Dyje. Čeští kupci a poslové cestující na jih tento hrad označovali jako Rakúsy či Rakuš, což se postupně přeneslo na celou sousední zemi. Němci tuto část germanofonní oblasti nazvali prostě Österreich, protože byla z jejich pohledu na východě. Jen pro zajímavost název Finsko je tak zvané exonymum, tedy pojmenování dané zvenčí, které pochází pravděpodobně ze staré švédštiny a označovalo lidi žijící v oblasti dnešního jihozápadního Finska. Finové sami svou zemi nazývají Suomi, což může být odvozeno od slova suomaa (bažinatá země) nebo suomu (šupina). Sami asi nevědí, neboť s ugrofinskými jazyky je z jazykovědného hlediska docela potíž.

České pojmenování cizích měst má vcelku logické důvody. Jednalo se jednak o města patřící do různých nadnárodních celků, kterých jsme byli součástí, třeba Linec (Linz), Zhořelec (Görlitz), a pak se jednalo o města významná, jako je Paříž nebo Řím, o nichž se často mluvilo. To pochopitelně fungovalo i opačně, Němci a Rakušané si pojmenovali po svém česká města, protože byla součástí jejich říší. Když už jsem tento článek načal „zločinným“ pojmenováváním slovenského státu a měst, tak je třeba zmínit, že Esztergom je pro nás Ostřihom, Sopron Šoproň, Győr Ráb a Pécs Pětikostelí. Nevím, jak Maďaři říkají našim městům a přiznám se, že je mi to úplně jedno, stejně tak mě netrápí, když Němci používají pro naše města názvy z minulosti.

Jenom okrajově se zmíním o paradoxu, respektive zvláštním jazykovém úzu, který se týká počešťování jmen panovníků. Nikoho nenapadne nazývat bývalé francouzské krále „Louis“, říkáme „Ludvík“. Tradičně počešťujeme třeba i současné britské panovníky, Alžbětě neříkáme Elizabeth, nicméně o jejím synovi jsme mluvili jako o princi Charlesovi, ovšem jen do té doby, než se stal králem. Z minuty na minutu se z něho stal Karel III. Ovšem španělský král Juan Carlose I. je standardně nazýván Juanem Carlosem nikoli Janem Karlem. To musí zamotat hlavu i jazykovědci Charlesovi (případně Carlosovi) Olivovi.

Abych ale vrátil k původní problematice a přistoupil k ní seriózně, je třeba říci, že vždy záleží na kontextu. Asi by se nám moc nelíbilo, kdyby německý turista prohlásil, že navštívil „Böhmen und Mähren“, protože toto označení se váže k nacistickému protektorátu, a už vůbec by se nám to nelíbilo, kdyby to říkal německý kancléř. Ve stejném duchu může budoucí maďarský premiér říkat Slovensku místo „Felvidék“ normálně Szlovákia, což je standardní maďarský název sousední země. Myslím si, že takové trumpovštiny, v rámci kterých jsou svrchované státy a cizí území označovány jako státy Unie nebo americké provincie, jsou naprosto zbytečné. Je to urážlivé a oslovuje to tu část společnosti, kterou je třeba spíše krotit, a ne aktivizovat.