Erben, Němcová, Babiš aneb proměny české pohádky od romantismu až po současnost

Česká literatura se může pochlubit dlouhou a bohatou tradicí pohádek, které ovlivnily generace čtenářů i posluchačů. Mohlo by se zdát, že nám aktuálně pohádkáři chybí. Není tomu tak.

Jména jako Karel Jaromír Erben a Božena Němcová jsou neodmyslitelně spjatá s českým pohádkovým světem, jenž je protkán tajemstvím, morálním ponaučením, poetikou i temnotou. V posledních desetiletích se však v českém diskurzu začala objevovat i další jména — někdy zcela nečekaná, jako například Andrej Babiš, současný politik a podnikatel, jehož veřejné vystupování a proklamace někteří vnímají jako novodobé pohádky. Jak se tedy mění role pohádkáře v české společnosti a co znamená být pohádkářem v 21. století?

Pohádky hrály v životě obyvatel českých zemí nezastupitelnou roli po staletí. Byly nejen prostředkem, jak předávat zkušenosti, hodnoty a varování, ale představovaly také zdroj radosti, útěchy, napětí a fantazie. Předávaly se ústně, u zimního ohně či při práci, a tvořily důležitou součást lidové kultury. S nástupem národního obrození v 19. století se pohádka stala nejen nástrojem zábavy, ale i nenápadného vzdoru proti germanizaci a ztrátě národní identity. Právě v této době začíná systematický sběr pohádek, který učinil z některých sběratelů i autorů legendy svého oboru.

Když je řeč o pohádkářích, nelze přehlédnout posun významu tohoto slova v současném diskurzu. V posledních letech se často označují za pohádkáře také politici, kteří prostřednictvím svých vystoupení, projevů a slibů vytvářejí veřejnosti alternativní realitu. Nejvýraznějším příkladem je Andrej Babiš, jehož veřejné projevy a mediální obraz někteří vnímají jako pohádkovou konstrukci, kde se mísí realita s interpretovanými fakty a „štěstím až za hrob“.

Pohádka v tomto pojetí už není příběh pro děti, ale nástroj ovlivňování veřejného mínění, vytváření iluzí a ovládání davu. Takové pohádky však nemají za cíl vést ke katarzi a poučení, ale spíše k manipulaci a posílení mocenské pozice. Zůstává otázkou, zda je to jen česká specialita, nebo obecný jev moderní politiky.

Ať už stály za pohádkami osobnosti jako Erben a Němcová, nebo moderní autoři, či dokonce politici, jedno je jisté — potřeba pohádek zůstává stále živá. Pohádky nám umožňují pojmenovat strachy, touhy i naděje, zpracovat minulost a představit si lepší budoucnost. Jsou nástrojem výchovy, formování hodnot i budování kolektivní identity. Role pohádkáře je tedy zásadní v každé době. Tradiční pohádkář byl ten, kdo znal příběhy a uměl je podat tak, aby se dotkly srdcí posluchačů. Dnešní pohádkář se může skrývat za klávesnicí, kamerou nebo řečnickým pultem — a stále má moc ovlivňovat naše sny i vnímání světa.

Erben, Němcová, Babiš… každý z těchto jmenovaných představuje jiný rozměr českého pohádkářství. Od hluboké poezie a temných balad, přes laskavé příběhy o dobru a zlu, až po novodobé pohádky politického marketingu. Pohádka je mnohotvárná, mění se s dobou i s médii, ale její podstata zůstává stále stejná — je to vyprávění o nás, našich touhách, obavách a víře v lepší svět. Proto bychom pohádky ani pohádkáře neměli podceňovat, ale naopak jim naslouchat s otevřenou myslí a schopností rozlišit, kdy nás zve k dobrodružství a kdy k iluzím.