Elektrobuřti na koloběžce

Je radost se dívat, jak to všechno koloběží. Jak se jednou nohou na tom obskurním dopravním prostředku odstrkuji mladí i staří a jak jim to přijde zábavné a zdravé. Elektropohon je však jistém ohledu nemocí naší doby.

Nikdy jsem nevlastnil koloběžku. To může být ten problém. Neměl jsem dokonce asi ani tříkolku. Začal jsem poměrně brzy docela dobře chodit a běhat a u toho jsem také zůstal. Přechodně jsem sice využíval prostředku zvaného bicykl, ale díky psům jsem se záhy vrátil k bipednímu způsobu pohybu po tomto slzavém údolí.

V době mého mládí by byl dospělý člověk jedoucí na koloběžce brzy lapen a dopraven k „Chocholouškovi“. Dnes je to jinak, zrovna včera jsem však u nás sledoval asi osmdesátiletou paní (mohlo ji být díky zdravému životnímu stylu klidně i sto), jak se prohání mezi činžáky na kolobrně, která, což jí slouží ke cti, asi nebyla ani elektrifikovaná. Pokrok nezastavíš!

Samozřejmě docela chápu, že koloběžka může být smysluplnou alternativou kola, přestože i boom cyklistiky dle mého soudu někdy hraničí s tím, co lze s nadsázkou označit jako „cyklofašismus“. V tomto směruje je tak asi docela jedno, jestli koloběžka nebo kolo. Elektokoloběžka je ale nejen poloviční protimluv, protože se v jejím případě o žádný běh nejedná, ale i z méhp pohledu zbytečnost. Poněkud úchylným mi pak v řadě případů přijde i trend elektrovozítek jako takových.

Výraz „elektrovozítko“ uvádím zcela záměrně, protože koloběžky nejsou zdaleka jediným elektrickým dopravním prostředkem. Pominu-li auta, máme tu různé „elektrotrakaře“, segwaye, elektrokola, rozličné typy dvoukolových skútrů, ale také elektrické skateboardy, monokola, tříkolky i elektrické brusle.

Nemohu a nechci popřít, že některé tyto dopravní prostředky smysl mají. O vozítkách pro hendikepované lidi není nutné snad ani mluvit, těm umožňuje technologický pokrok to, co bylo ještě před pár lety science fiction, a pomocný elektrický pohon u kola může být velkou výhodou třeba i pro seniory, kteří se dostanou v rámci cykloturistiky pohodlně i tam, kam jim to neumožňuje pohon vlastní. A chápu i nějaký „elektonesmysl“ jako zdroj zábavy.

Snad mají nějaký smysl i elektrické alternativy těch vozidel, které jsme dosud znali jen se spalovacím motorem, ale proč by se měl mladý a zdravý turista pohybovat po historickém centru Prahy na elektrokoloběžce, to fakt nechápu. Nerozumím ani tomu, proč by se takto mělo přepravovat dítě školou povinné od stanice hromadné dopravy k domovu.  Souvisí to asi s tím, že nechápu elektropohon jako alternativu chůze. Rozumím tomu, že kam nemohu dojít, tam dojedu, ale proč jezdit tam, kam se mohu pohodlně dostat „po svých“.

V centru měst se elektrovozidla stávají obtěžujícím harampádím, o které zakopáváme na každém kroku a při jízdě jsou často poměrně výraznou komplikací pro chodce i pro řidiče aut. Obecně se pak díky nim stává líné a otylé lidstvo ještě línějším a ještě otylejším. Každou ranní procházku se psy vídám „buřty“ na elektrokoloběžkách a vedle nich „sportsmany“, kteří se pohybují prostřednictvím svého vlastního těla, a tudíž i prostřednictvím své vlastní energie. Co považuji za správné, je si jasné.

Elektrické dopravní prostředky mohou být asi ekologičtější něž ty, které mají nějaký spalovací motor, protože centrální výrobu energie lze asi lépe ošetřit než tu individuální. Ideálním pohonným mechanismem je však pro člověka jeho vlastní tělo, které sice také vylučuje odpad i kysličník uhličitý, ale odpad je dobře recyklovatelný a se vzniklým CO2 si snadno poradí fotosyntéza zelených rostlin.  

Ekologickým trendem by tak dle mého názoru neměla být paušální elektrifikace, ale zbytečná doprava čímkoli, elektrifikace „smraďochů“ a pohyb vycházející z vlastních energetických zdrojů: Po nohou, po rukou, koloběhem, jak kdo chce!