Drž hubu, neomarxisto!

I když se to tak nemusí jevit, bylo to myšleno asi jako nadávka. Jejímu autorovi přišlo patrně příliš lichotivé, říci mi „debile“ nebo „idiote“, a tak sáhl až na dno své zásoby vulgarismů. Horší by bylo už jen: „ty intelektuále".

Slušně jsem se otázal, co si pod takovým slovem představuje (potlačil jsem při tom chuť použít známou repliku majora Terazkyko : „ čo si představujetě pod takým slovom…“) a spojil jsem to otázkou, koho že si autor komentáře představuje pod rozumnou částí národa, která podle něho bude opět volit Miloše Zemana.

Ponechám teď úplně stranou, jestli rozumná část národa Zemana volit bude, nebo je to právě naopak. Lidé se dají konečně dělit podle mnoha kritérií a tento parametr se mi nezdá jako jeden z těch významných. Zaujal mě ten „neomarxista“ a z hlubin paměti jsem vyštrachal diskusi, při které mě jindy někdo počastoval vulgarismem „intelektuále“. Dohledal jsem onu diskusi, a ejhle, stejný autor! Není těžké si obě nadávky sloučit do spojení „neomarxistický intelektuále“ (až napíšu něco opravdu strašlivého, padne jistě i toto označení).

Mám určitou představu, co je to marxismus. Jsem příslušníkem generace, která byla poměrně obšírně seznamována s touto ideologií, jež byla ještě vylepšena (bohužel i prakticky) leninismem. Aniž bych hledal nějaké definice, usuzuji, že neomarxista je ten, kdo marxistickou ideologii aplikuje na současné podmínky. Přemýšlel jsem proto, čím jsem si vysloužil toto označení. Jelikož to byla reakce na můj článek, ve kterém kritizuji našeho prezidenta, jak v bulvárním tiku straší teroristickými útoky a zneužívá současnou situaci pro své osobní cíle, nedá se to sdělení dešifrovat jinak, než že jsou neomarxisté odpůrci politiky a rétoriky Miloše Zemana.

Nemaje VUML (pro později narozené: Vysoké učení marxismu-leninismu) seznamoval jsem se podrobněji s dílem Karla Marxe až s velkým odstupem a v době, kdy již jeho zbožštění vystřídalo paušální odsouzení. Přiznám se, že je mi jeho osoba výrazně sympatičtější, než praktikové revoluce, Lenin, Stalin a jim podobní. Je to spekulace, ale jsem přesvědčen, že by se Marx upřímně zhrozil toho, kam byly dovedeny jeho teoretické úvahy. To trochu odbočuji, chtěl jsem tím jen vyjádřit, že Marx je pro mě filosof a ekonom, který se, stejně jako mnozí jiní, v řadě věcí mýlil.

Nemohu si pomoci, ale levicové, sociálnědemokratické principy, jejichž nositelem Zeman je, by se daly v mnohých aspektech jako neomarxismus vnímat (a nechci vůbec hodnotit, jestli je to obecně dobré nebo špatné) a naopak moje spíše pravicové smýšlení se marxismu poněkud vzdaluje. Pokud jde o zemanovský populismus, nemám pocit, že by měl jakoukoli ideologickou podstatu aplikovatelnou na marxismus nebo jakýkoli jiný politicko-ekonomický směr.

Přestože označení „intelektuál“ je obecně možné chápat, jako skutečnost, že mi k obživě neslouží lopata, má tento výraz od počátku své existence určitý pejorativní smysl.  Ten je v podstatě dvojího druhu. Jednak je to, což je v kontextu výše uvedeného docela úsměvné, jakýsi „neomarxistický“ až komunistický princip, kdy příslušník dělnické třídy pohlíží se značným despektem na ty, kteří příslušníky dělnické třídy nejsou, a spojuje si je s pojmem „třídní nepřítel“ nebo alespoň „darmožrout“, což dobře známe z doby budování socialismu (napadá mě opět pěkná replika z Černých baronů: „ hajzlové intelektuálský, já bych vás poslal do Mišelínky tahat gumy “), a pak je to asi poněkud sofistikovanější označení někoho, kdo je jaksi odtržen od reality, žije si ve svém světě idejí, filosofických principů a mravních zásad, čemuž pak odpovídá jeho hodnocení událostí, problémů a světa jako takového.

Podívejme se tedy do historie vzniku toho pojmu.  Slovo „intelektuál“ se objevuje na konci 19. století ve Francii v dílech Barbeyho d´Aurevillyho a Guy de Maupassanta a systematicky se začalo používat v období nechvalně známé Dreyfusovy aféry, a to nejméně od roku 1898 , kdy skupina spisovatelů, umělců a vědců jako Proust, Anatole France, Sorel, Monet, Renard, Durkheim (nemluvě o Zolovi, který pak napsal své zdrcující J´accuse) prohlásila, že Dreyfus je podle jejich přesvědčení obětí antisemitského spiknutí, a žádala revizi celého procesu. Za intelektuály je v pozitivním slova smyslu označil Clemenceau, ale jeho definici okamžitě převzali představitelé mocenských struktur, jako opovržlivé označení pro lidi, kteří místo aby se starali o poezii, vědu a další záhadné specializace (zkrátka a dobře o své věci), strkají nos do věcí, kterým nerozumějí, například do problémů špionáže a vojenské justice. Intelektuálem byl pro Dreyfusovi odpůrce někdo, kdo žije mezi svými knihami a mlhavými abstrakcemi, nemá žádný kontakt s konkrétní realitou (a tudíž by měl být raději zticha). Jak to celé dopadlo, je obecně známo.

V kontextu výše uvedeného mne tedy označení „neomarxista“ nijak neuráží (dešifruji to pouze jako autorovu nedovzdělanost) a pejorativně myšlené označení „intelektuál“ mi přímo lichotí, protože se v ten moment cítím být ve velmi dobré společnosti oněch pomatenců, kteří údajně nerozumí praktickým problémům reálného světa. Příště zkuste toho idiota!