Dobrovolně a rádi se stáváme závislými loutkami mediální manipulace

Žijeme v postmoderní době a v informační bulimii doby postfaktické. O naši přízeň se perou média a útočí na nás statusy a zprávy z internetových zpravodajství. A my se tomu nebráníme, právě naopak.

Zásadními aspekty mediálního působení v naší postmoderní době jsou emocionalizace, publikační nekompetentnost a informační přetlak způsobující mentální vyčerpání a zahlcení. To vše má vliv na naše životy, ale i na stav a vývoj věcí veřejných.

Projdeme-li si příspěvky v médiích a na sociálních sítích, zjistíme, že těmi nejúspěšnějšími nejsou ty podstatné z hlediska globální či místní důležitosti, ale ty, které jsou nejzajímavější pro diváka nebo čtenáře. U těch zůstáváme a ty nadále konzumujeme. To média živí. Čím déle tam setrváme, tím více jim dáváme vydělat. Čím více bude mít médium takto úspěšných příspěvků, tím lépe zdokonalí své algoritmy, aby nám příště předložili ještě více takovýchto příspěvků. Problém je ten, že atribut „zajímavý“ nemusí nijak souviset s pravdivostí nebo důležitostí takové informace.

Místo důležitého obsahu je upřednostňováno co nejvíce příspěvků vyvolávajících naše emoce. I důležitá zpráva je ihned líčena z úhlu pohledu, což vyvolává diskusi, která okamžitě počne vzbuzovat emoce. A mediální technologie měří, co chceme konzumovat. Změří čas strávený nad zprávou, která vyvolá emoce: neštěstí, zločiny, reportáže o tom, co nefunguje, co škodí, co někdo dělá špatně. Umělé emoce podporují senzacechtivě nafouknuté a matoucí nadpisy s umělým zdáním aktuálnosti a závažnosti. Jde jen o to, abychom si na zprávu klikli. Klikneme, ale naštvaní, vystrašení či jakkoli jinak emočně zatížení jsme ještě dříve, než tak učiníme, což je přesný opak toho, jak by to mělo být. O svých emocích bychom přeci měli rozhodovat na základě významu, který ta věc pro nás má, neměly by o nich rozhodovat technologie, finty novinářů nebo lidé, kteří se nás snaží ovlivnit.

Nejedná se o fatální emoce, ale o velké množství emocí drobných, ale právě postupná nadmíra malých emocí nás dlouhodobě mění. Je to jako vypít denně lahev rumu po malých skleničkách a myslet si, že to bude mít na nás lepší vliv, než když ji vypijeme natřikrát. Není možné prožívat sto drobných zbytečných emocí denně a myslet si, že nás to neovlivní. Pokud by dnes vzniklo médium, které by přinášelo pouze ty nejdůležitější, objektivní, ale zbytečně emoce nevyvolávající zprávy, brzy by zaniklo na čtenářský nezájem. Postfaktická doba si totiž vychovala postfaktického konzumenta a postfaktický konzument má jasné představy o tom, jak má jeho médium fungovat. Takové představy zahrnují požadavek, že chceme médium, jehož sledování je snadné a zábavné, abychom jako čtenáři nemuseli příliš přemýšlet. Nechceme si nic dohledávat, seznamovat se s rozporuplnými pohledy či komplikovanými problémy. Chceme vše snadno chápat a tím získat pocit, že jsme chytří, situaci rozumíme a ve světě se dokážeme dobře zorientovat. Chceme pobývat tam, kde informace a emoce potvrzují to, co si chceme myslet, kde zažíváme to, co chceme zažívat a kde se setkáváme s názory, které chceme konzumovat. Ale jsou to dobré názory?

Výše popsané se však neděje jen na webech a sociálních sítích, tedy ve virtuálním světě, ale i v našem reálném životě. Medializujeme i naše vztahy. Nadšeně sdílíme špatné zprávy, svoji rozladěnost, své naštvání i mnoho naprosto zbytečných informací. To vše nás vyčerpává. Negativní emoce nám zkazí náladu a jak jedna po druhé přibývá, postupně to vytváří náš negativní pohled na svět. Snadno pak propadneme iluzi, že tyto uměle přiživené, účelové či skupinově vytvářené emoce objektivně ukazují jaký ten svět je. Že je vskutku takový, jak nám jej líčí bulvární podstata médií, že právě to je ten jeho pravdivý, úplný a vyvážený obraz.

*

V historii psal do novin většinou někdo, kdo měl formálně (či neformálně) vystudovanou žurnalistiku a na expertní pohled se tázal toho, kdo problematice rozuměl. Dnes může psát příspěvky kamkoli každý a expertem není ten, kdo publikuje ve vědeckých časopisech, ale kdo se za experta prohlásí a získá pro toto prohlášení dostatek fanoušků. A fanoušky získá tím, že říká, co chceme slyšet. Poskytne nám zprávy, názory a informace, které se nám líbí, které v nás vyvolají patřičné emoce, kterých si proto ceníme. A hlavně uslyšíme to, co podpoří naši namyšlenost a náš způsob vidění světa, ať je jakýkoli.

V zásadě nejde ani o to, zdali ty názory a informace korespondují se stavem vědeckého poznání, s objektivitou, obecnou správností, logickým úsudkem, inteligentním závěrem, nějakou prospěšností či jen s prostým selským rozumem. Mohou to být i úplné hlouposti, nebo záměrné manipulace za účelem hmotného i nehmotného (třeba politického) zisku. Motivem může být narcismus a přebujelé ego tvůrce, jeho touha po pofiderní slávě ve virtuálním světě, a mohou to být i jen nepromyšlené důsledky vlastního omezeného uvažování, nevzdělanosti či problematického charakteru. Je jistě lepší sledovat hodnověrnější veřejnoprávní kanály než ty bulvární, ale jistotu nám dá pouze vlastní vzdělání, rozum a moudrost, se kterými dokážeme kvalitu a relevanci předávaných názorů rozlišovat. Vzdělání je otázkou dispozic, chtění a píle, rozumu je třeba nabýt a k moudrosti se snad lze skrze vzdělání, rozum a pokoru dopracovat.

*

S postfaktickou dobou přichází jakási informační bulimie, tedy skutečnost, že zprávy a informace konzumujeme nadměrně, a to i když se jedná o relevantní, objektivní a důležité informace, i ty nás v podobě „informačního randálu“ vyčerpávají. Kontrolujeme sociální sítě, e-maily, navštěvujeme zpravodajské kanály a zkoumáme, co je nového. Zapomínáme, že po dvou hodinách se svět nezmění (a když se něco změní nepotřebujeme to vědět hned), ale média dál nepřetržitě chrlí nové a nové zprávy a s tím i nové a nové dávky emocí. Proč to děláme? Možná proto, že nemusíme myslet na něco jiného – často na něco důležitého, ale nepříjemného. Nemusíme zůstat v sobě, se svými myšlenkami a opodstatněnými emocemi. Je totiž snadné přenechat kontrolu nad vlastním proudem vědomí někomu druhému – webovému kanálu, rozhlasu, televizi, tlachání s druhým člověkem o ničem. Jsme však už lapeni. Kdybychom totiž tyto aktivity výrazně omezili, zažili bychom nepříjemný pocit, že nám něco uniká. Jedná se tedy o klasickou závislost, ne nepodobnou třeba té alkoholové: neodolatelná chuť, přehnaná konzumace, opilost, kocovina a logické důsledky.

Informační přemíra, nekvalitní původ informací i jejich zbytečná emocionalizace působí na náš pohled na svět silně a rozmanitě. Něčemu věříme nesprávně, něčemu věříme příliš, někde nerozlišíme, že je výklad příliš omezený, nebo naopak přehnaný. Jindy se jen vyčerpáme opakovaným sledováním stále stejných informací, přičemž nedokážeme rozlišovat, co bychom si měli myslet a co nám jen sugeruje někdo druhý. Důsledkem nadměrné konzumace je změna našeho pohledu na svět. Ten chceme mít takový, jaký je na sociálních sítích. Chceme, aby vše bylo jasné a rychlé, chceme mít jasno hned. Unavuje nás délka informace a nejasnost či nejednoznačnost problému. Netolerujeme složitá řešení složitých problémů, což paradoxně vede k absurdnímu zjednodušování všeho fakticky složitého a relativizování toho, co je principiálně zcela jasné. Hodnocení a vnímání světa se tak stává velmi podobné tomu, co děláme a s čím se setkáváme na internetu, což bohužel platí i pro naše vztahy.

Mohlo by se zdát, že vás chci přesvědčit o tom, že moderní mediální technologie jsou špatné, protože nám zošklivují jinak krásný svět. Přestože možná trpím určitým staromilstvím a na světě jsem rád, nepovažuji samotné technologie za zlé. Vždy jde jen o otázku míry a také není možné postmoderní a postfaktický proces pozorovat jaksi zvenčí, protože nejsme nezávislí pozorovatelé, ale jsme „objekty experimentu“. Bylo by snadné (stejně jako zbytečné) kázat o výběru médií, selekci zpráv a o omezení času stráveného ve virtuálním světě. Je však dobré připomenout, že nás k tomu nic nenutí, že jsme obdařeni svobodnou volbou a vlastním svobodným úsudkem. Svět se neustále mění, ale jeho základní podstata je stále stejná a princip člověčenství je prakticky neměnný.

Zásadní změnou je však působení médií a obecně virtuálního světa na věci veřejné. Demokratický svět je v tomto ohledu velmi zranitelný. V diktatuře činí špatná či dobrá rozhodnutí diktátor, v demokracii tak činí občané, kteří jsou ovlivňováni vším výše uvedeným. A to je problém. Marně se snažíme učinit odpovědnou volbu na základě oné změti informací, názorů, stanovisek a vzbuzených emocí, přičemž pomíjíme možnost volit na základě jasných faktů a zcela obecných morálních kritérií. Těžko může být dobrou volbou to, co vzniklo z těžko roztříditelné směsice kvality a braku, upřímnosti a manipulace, chytrosti a omezenosti, účelnosti a principiálnosti a pravdy a lži, kteréžto jsou na první pohled k nerozeznání. Méně může být více. I složité problémy mívají jednoduchou podstatu a téměř každý dokáže v té podstatě odlišovat dobré od špatného. Platilo to asi už i v době kamenné, a tak to musí platit i v době postmoderní a postfaktické.