Dneska by už Menzel asi Oscara nedostal

Mladý Hrma je bílý heterosexuální muž, ženy jsou v Menzelově oscarovém filmu málo emancipované, naivní a explicitně je zde prezentován harassment přecházející až v onu „sexuální agresi“ s razítkem, a nikdo se od toho nedistancuje.

Ze všeho nejdříve si dovolím vzpomenout na Jiřího Menzela. Nemám rád nekrology, takže se vyjádřím jen krátce, bez patosu, ale s velkým obdivem k člověku, který tvořil filmy jako umění, a ne jako průmyslovou výrobu, který byl svůj, a po svém si prožil i relativně dlouhý a velmi pozoruhodný život.

Včera jsem po několika letech zhlédl film Ostře sledované vlaky, který sice osobně nepovažuji za vrchol Menzelovy tvorby, ale který se díky oscarovému ocenění stal světoznámým a ve své podstatě umožnil jeho tvůrci nastoupit velmi úspěšnou režisérskou kariéru. Posléze se mi to docela spontánně spojilo s informací o jakýchsi „nových kritériích pro získání Oskara“ (čtěte zde).

Chtěl bych vyjádřit názor, že umění svázané pravidly, normami a politickou korektností už není svobodným uměním a jiné umění, než je to svobodné, dle mého soudu postrádá smyslu. Bohumil Hrabal, po jehož dílech Menzel často sahal, je bytostně nekorektním autorem, jeho poetika je syrová, a proto působí tak osobně a pravdivě, a právě to dovedl Jiří Menzel geniálně přenést i do filmu. Platí to i o Vladislavu Vančurovi a Zdeňku Svěrákovi, jejichž předlohy také Menzel zfilmoval.

Abych nebyl špatně pochopen, přijde mi dobré v umění reflektovat aktuální témata, tedy i problémy genderové či rasové, stejně jako se vracet k problematickým dobám a událostem, ale film, pokud to není dokumentární rekonstrukce, má z mého pohledu zůstat určitou iluzí, něčím, co reálně není, ale co by chybělo, kdyby to nebylo. Film podle mého názoru nemá být primárně nositelem nějakých pravd, zásad, norem a ideologií, k tomu slouží jiné prostředky a jiné žánry.

Občas se v médiích objeví zprávy, že dochází k určitému přezkumu uměleckých děl předchozích let i doby vzdálenější. Pokud se jedná o výkřiky nějakého přemotivovaného chytráka, není třeba se tím trápit, ale pokud se tak začne dít z „moci úřední“, je třeba se zásadně ohradit. Chceme-li aby naše epocha byla epochou bezbřehého liberalismu, dobrá, ale buďme liberály se vším všudy. Není možné selektovat svobodu na tu, která se nám líbí, a která ne.

Vyndali jsme z trezoru filmy „zakázané“ z politických důvodů, neuzavřeli jsme posléze do trezoru stupidní slátaniny mnohých tvůrců a nečiníme tak s filmy a seriály, které aktuálně vznikají jako spotřební zboží na „běžícím pásu“. Neakceptujme tedy ani žádné normy, kterými se nám někdo snaží vnutit představu o tom, jak má to pravé umění vypadat. Naopak ukažme na něho prstem a doporučme mu, aby šel do továrny a necpal se do kumštu.

Filmy Jiřího Menzela jsou podle mého názoru typické tím, že jsou moudré, poetické, a přitom mimořádně zábavné a lidové, přičemž ovšem respektují pouze předlohu a vyjadřují vidění světa tvůrců, nikoli těch, kdo budou film hodnotit, a to včetně diváka, kterému se nesnaží zavděčit za každou cenu. Myslím si, že to je právě ten dobrý přístup k jakékoli tvorbě a zároveň to je to, do čeho chce stále někdo zasahovat. Nedovolme mu to. Jako konzumenti umění tu moc máme.