Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt…

I ta stranická disciplína. Bez ní by se poslanci ve Sněmovně chovali jako ty vopice. Představte si Sněmovní ulici a tam na každém rohu poslance bez disciplíny. Z toho jsem měl vždycky největší strach.

Nejprve se musím omluvit, že jsem si dovolil volně parafrázovat slova klasika, ale známá Švejkova replika na téma „disciplína“ byla příliš lákavá. Lákavá v tom, že některé aktuální počiny politiků nelze komentovat jinak než se sarkastickou nadsázkou a se švejkovskou „pitomostí“. Jen pro pořádek, zde je originální citát:

„Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: „Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí. A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“

Stejně jako se s hrůzami a absurditami války dokázali geniální autoři jako Hašek, Eastlake, Ryan nebo Heller vypořádat jen skrze humor, tak i absurdity a amorality politiky se dají komentovat asi už jen s nadsázkou.

Na základě oné stranické disciplíny ve Sněmovně, která zabezpečí nevydání dvou předsedů stran justici a zabezpečí vyjádření důvěry nové vládě, zvolili poslanci do čela Sněmovny politickou kreaturu, osobu morálně, vzdělanostně a eticky nezpůsobilou pro výkon takové funkce. Dost na tom, že takový člověk získal od malé, leč dostatečné části voličů poslanecký mandát.

Nejsem rozhodně příznivcem hnutí ANO, ale rozhodně si nemyslím, že všichni jeho představitelé jsou hloupými a amorálními lidmi. Rozhodně ne hloupými. Myslím si, že většina z nich před léty pochopila, že se jim se vznikem ANO otevřela cesta k naplnění ambicí, k čemuž je jinak cesta dlouhá a nejistá. Všichni si ale museli být vědomi toho, že v politické firmě jednoho muže není jiná cesta než držet hubu a krok.

Několik významnější funkcionářů strany se v průběhu let vzepřelo, což nevyhnutelně vedlo k jejich odchodu, a to samé asi dříve či později čeká i aktuální komunální rebelanty. Těch si vážím, ale z lidského hlediska to ani těm loajálním nemám za zlé. Politika je práce, a i v jiných pracovních činnostech je nutná určitá loajalita. Sám bych o tom po dvaceti letech strávených v korporátu mohl dlouze vyprávět. Vše má ovšem své meze a ty byly aktuálně fatálně překročeny.

Opozice pravděpodobně vyvolá hlasování o odvolání předsedy Sněmovny. Politologové, komentátoři i různí mediální žvanilové se shodují v tom, že je to marný pokus, jen zbytečné gesto. Osobně si to nemyslím. Gesto to není zbytečné, protože od výroků Tomia Okamury je třeba se zcela zásadně distancovat, a pořád existuje šance, že nějací zásadoví a stateční poslanci ANO překročí svůj stín a poruší stranickou disciplínu.

Z dlouhodobého hlediska by to sice byl „sebevražedný“ akt, ale o poslanecký mandát kvůli tomu přijít nemohou. Naopak by se mohli druhý den ráno podívat do zrcadla, aniž by se jim ze sebe udělalo zle. Jsem možná naivní, ale doufám, že se po koaličním jednohlasném zvolení Okamury alespoň pár poslanců ANO večer opilo, a to ne od radosti, jako to třeba učinili hoši a dívky z SPD, ale z vlastní frustrace.

Je možná dobré v tomto kontextu připomenou text poslaneckého slibu:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

„V ZÁJMU VŠEHO LIDU A PODLE SVÉHO NEJLEPŠÍHO VĚDOMÍ A SVĚDOMÍ.“ Složením slibu se tedy poslanec zavazuje jednat nezávisle na stranických příkazech a sloužit zájmům všech občanů. Má to snad být jen naprosto formální deklarace a prázdná fráze? Nemá, ale je. A platí to zcela obecně.