Dílčí vítězství bojovníků za práva slepic

Svět, o kterém mnozí míní, že se řítí do horoucích pekel, bude zase o něco lepší. Po národnostních, rasových a sexuálních menšinách se svých práv domohou i divoká zvířata vystupující proti své vůli v cirkusech a slepice v klecích.

Není to jen krůček k naplnění ideálů humanismu, ale je to i vyjádření ideje rovnosti. Nutnost nastolení rovnosti mezi lidmi je třeba přenést i do světa zvířat. Jedny slepice žijí svůj harmonický život v širých výbězích láskyplně hýčkány svými chovateli, jiné snášejí vejce v prostoru, ve kterém se nemohou ani otočit. Jedna divoká zvířata skotačí na zelených pláních, jiná s řetězem u nohy slouží perverzní lidské zábavě.

Mám rád slepice. Dá se říci, že jsem mezi nimi vyrůstal, a proto vím, že to jsou inteligentní a vnímaví tvorové. Kladu si otázku, jakého psychopata jako prvního napadlo strčit živou bytost do klece 40x40x40cm a tam jí nechat jako věc produkovat vejce a následně ji po splnění úkolu jako věc zlikvidovat. Stalo se to v osvíceném dvacátém století a je hanba, že až nyní se legislativně řeší zákaz takového chovu.

Radost mi trochu kalí skutečnost, že teprve až za sedm let má být zákon o zákazu klecového chovu naplněn. Do té doby budou takové chovy dál fungovat, přestože i obchodní řetězce deklarují, že daleko dříve přestanou vejce od takto chovaných slepic nabízet. Osobně bych to zakázal okamžitě, a to bez náhrady těm, kteří počali takto nemravným způsobem podnikat. Kožešinovým farmám, které byli již dříve zakázány, bych taktéž zatrhl jakékoli kompenzace.

Václava Klause mladšího, který se jako jeden z několika poslanců postavil proti tomuto zákonu, bych nechal pro výstrahu zavřít do klece odpovídající objemu jeho těla (nikoli ducha) a jeho kolegové z hnutí Trikolora, kteří jeho počin schvalovali, by se povinně museli dívat, jak jejich předseda trpí. Tomáš Klus nebo Jakub Prachař si to vyzkoušeli dobrovolně, Klause a Tomana bych tam s chutí zavřel násilím. Předpokládám, že by pak už do konce svých dnů jedli jen vejce od zcela zdivočelých slepiček.

Nemusíte mi věřit, ale od dětství jsem nepřítelem cirkusů. Vždycky jsem se bál klaunů, kteří, mlátíce jiné klauny palicemi do hlavy, mi přišli zlí a zákeřní. O to více jsem vždy litoval divoká zvířata, která jsem tak rád sledoval v přírodopisných filmech, jak trpí zavřená v malých klecích a během představení jsou nucena dělat k pobavení lidí jim nepřirozené cviky a úkony. Styděl jsem se za ty, kteří těmto výkonům nadšeně tleskají, a od svých deseti let jsem pak už nikdy cirkus nenavštívil.

S pocitem zadostiučinění jsem sledoval, jak jsou postupně zakazovány různé zvrácené záliby lidí, jejichž obětmi jsou divoká i domestikovaná zvířata: Štvanice, norování, hony na lišky, býčí zápasy, psí zápasy, drezůry a jiné kratochvíle, kterými si nemocné lidstvo krátilo (a stále někde krátí) dlouhou chvíli.

Pevně doufám, že je to pořád jen začátek, že časem přijde na řadu i úplný zákaz myslivosti, a že se někdo začne bez pokrytectví inspirovat osvíceným pohledem na kritéria chovu hospodářských zvířat, a zvláště pak na jejich porážku. Hrůzy, které se v této oblasti dějí, jsou totiž mnohdy skryté zrakům veřejnosti a možná jsou daleko děsivější než slepice v klecích a medvědi na motorce.

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/snemovna-tyrani-zvirat-zakaz-klecovych-chovu-slepic-drezura-v-cirkusech.A200916_032020_domaci_kop