Dětská běsítka

Pokrok, o kterém je známo, že se nedá zastavit, káže, že děti se nemají bít a strašit. Jsem z generace, která byla bita a strašena, což se na ní podepsalo tím, že umíme schytat nějakou tu ránu a také se až tak moc nebojíme.

Jsem sice z té generace, ale byl jsem moc málo bit a téměř vůbec strašen. Jako malý jsem dostal občas výchovně od maminky vařečkou, ale táta mě, co pamatuji, nikdy neuhodil. Moje děti už zastihla doba, kdy dříve oblíbené fyzické tresty začaly být zpochybňovány, ale nijak se to u nich neprojevilo, v určitém věku občas na zadek dostaly. Vzorem mi byla moje maminka, která jako dětská psycholožka v rozporu se všemi „odbornými“ teoriemi sprchovala ledovou vodou mou sestru, která se někdy kolem svých pěti let začala nezřízeně vztekat. Touto středověkou metodou ji vyléčila za několik týdnů a nemyslím, že by to sestru nějak traumaticky poznamenalo. 

Jelikož jsem vyrůstal v době, která ze strašení vytvořila téměř ideologický princip (nebo alespoň prostředek), tak už mě doma nikdo raději nestrašil. O čertech doprovázejících Mikuláše jsem měl brzy jasno a jelikož jsem vyrůstal na samotě ve zchátralém zámečku obklopeném lesy, byly u mne takové ty obvyklé dětské strachy dost potlačeny. Nebál jsem se sám v lese ani v neobývaných prostorách domu, naopak jsem se tam cítil docela bezpečně. Pamatuji si, že jedinou imaginární postavou, které jsem se v předškolním věku bál, byla Barbora. V mém rodném kraji „chodila“ Barbora dva dny před Mikulášem a dávala za okno do punčochy tu ovoce, tu brambory a uhlí podle „zásluh“. Tedy takhle to bylo u nás a u našich sousedů.  Barbora to ovšem dělala tajně, venku se mihlo cosi bílého (hráli to recipročně sousedé v prostěradle) a pak už se jen zkoumala punčocha.

Přijde mi, že tenhle strach měl, a v jistém smyslu stále má, svou logiku. Strach z neznámého. Člověk se určitým tréningem dokáže zbavit strachu z poznaného, přestože to může být něco traumatizujícího a drsného, ale neznámé zůstává často i strašidelné. Vzpomněl jsem si na to při svém vzpomínkovém vyprávění příběhů z Karpat, kde na člověka zvyklého na české lesy a hory může padnout určitá tíseň. Podobně na mě později působila poušť i tropický prales. Když jsem byl jako sedmnáctiletý poprvé na čundru v Rumunsku, nemohli jsme s kamarády vynechat drákulovský hrad Bran. Bylo to v době, kdy se ještě podobal tomu Stokerovu hradu (ono je to celé trochu jinak, hradem skutečného „Drákuly“ byl Poenari, ale o tom třeba někdy jindy), než Disneylandu, jako dnes. Nevěřili jsme na upíry, ale měsíc zapadající nad siluetou hradu v karpatské pustině a vlčí vytí (možná to bylo vytí psů), byly dostatečně sugestivním zážitkem. 

Přemýšlím také, jak jsem vnímal v době puberty a později onen strach z represivních složek systému, který právě tento strach vydatně živil. Byl jsem vzpurné a nezávislé dítko s určitými psychopatickými sklony, což vedlo k tomu, že jsme s kamarády vyhledávali zakázané činnosti, lezli jsme do podzemí pohraničních pevností a často také narušovali vnější pohraniční pásmo a odmítali jsme respektovat vojenské újezdy v Brdech i ledaskde jinde. Báli jsme se, ale ta touha porušovat pravidla a tím si naplňovat touhu po dobrodružství byla asi silnější. Patrně mi z toho ještě něco zůstalo: Nesnáším nesmyslné zákazy, absurdní nařízení a zvůli ozbrojených složek. Už dlouho se sebou v tomto směru pracuji, ale pořád podvědomě vnímám policajty jako nepřátele, kterým se zásadně neříká pravda a jejichž pokyny se, pokud možno, nerespektují.

Asi to zná každý, v mládí se většinou nebojíme o svůj život, ani o život blízkých lidí, ale s postupujícím věkem se začneme bát o staré rodiče, skutečně i fiktivně něčím ohrožované potomky a konečně i sami o sebe, protože jsme postupně konfrontováni s různými riziky, a zvláště pak s nemocemi a smrtí. Už pěkných pár generací u nás nepoznalo to bezprostřední ohrožení života, jako dřívější generace, co prožily války a také třeba i umírání na běžné nemoci. Ohrožení našich životů se tak stalo největším běsítkem, které nás provází, a to dost možná i bez ohledu na věk. Náš systém (systémy všech vyspělých zemí) jako by se snažil eliminovat náš strach tím, že se nás pokouší před všemožnými riziky chránit, a to někdy až z mého pohledu v absurdní míře.

Menší děti raději nepouštíme vůbec samotné ven, protože ten svět venku je plný deviantů, narkomanů, krvežíznivých pitbulů, nezodpovědných řidičů, všemožných nástrah a dost možná i nebezpečných bakterií a virů. Řekl bych že ta míra rizika je dána pouze mírou vnímání mediálních zpráv, které vytváří nějaké obecné povědomí o nebezpečích. Nemyslím, že by svět, ve kterém jsem žil jako dítě a mladý muž byl méně nebezpečný, a ten můj osobní byl nepochybně nebezpečnější než dnešní život učiněného hazardéra. Mohl jsem se reálně stokrát někde zabít nebo alespoň dostat do fatálních problémů. Měl jsem možná jen štěstí, ale díky určitému podstoupenému riziku (které jsem asi vůbec nevnímal) jsem mohl zažít to, co je dnes takřka nemožné: Jízdu po Jizeře na krách, klukovské hry na poměrně šílených místech se šílenými rekvizitami, lezení po skalách bez řádné výbavy a jištění, sjíždění svahů na  kole bez brzd a bez přilby, lyžování tamtéž na lyžích s kandahárem jen ve šponovkách a ve svetru, ilegální prolézání jeskynních komplexů a podzemí pevností, čundrování  v liduprázdných oblastech, které jsou dnes přelidněny a nesmí se tam ani sejít z cesty, bivakování pode vrcholem Elbrusu s výbavou, se kterou bych dnes nejel ani do Brd, toulání se po zapomenutých mayských městech na guatemalských hranicích a mnoho jiného.

Nedávno jsem bezděčně zaslechl rozhovor, kdy maminka vysvětlovala asi desetiletému synovi, že do lesa nepůjdou, protože by tam mohl na ně spadnout strom. Foukal normální vítr a v tom lese ani nepadaly na potkání smrky v důsledku kůrovcové kalamity. Je pro mě naprosto šílenou představou, že bych nešel do lesa proto, že by tam na mě mohl spadnout strom, a to jsem asi před dvaceti lety zažil, jak v Žofínském pralese spadla několikametráková buková větev přesně na místo, kde jsme s dětmi ještě před několika minutami leželi. Kdyby ta příhoda byla zevšeobecněná a dostatečně sugestivně medializovaná, mohlo by to mnohé vést k závěru, že se zásadně nesmí spát pod stromy.

Mám pocit, že jsme se obklopili šíleným systémem běsítek, která vytváří takové klima, že i člověk reálně nijak neriskující vlastně stále bojuje s domnělými i teoreticky možnými riziky, respektive s opatřeními majícími ho před všemožnými riziky chránit, což se projevilo v uplynulém roce i v přístupu k epidemii, i když zažíváme spíše trauma z toho, co je důsledkem než z vlastní nemoci, kterou mnozí vnímají jako cosi imaginárního. Jinými slovy, určitou osobní míru odpovědnosti a zvážení reálných rizik, která má snad každý právo vnímat podle svých představ, jsou stanovena systémová opatření mající chránit paušálně občany před vším možným, před nemocí, stejně jako před pádem něčeho nebo někam, před jinými i před sebou samým. Myslím, že mnohdy není taková ochrana účinná a výsledkem je jen omezování našich svobod. Někdo na té svobodě moc nelpí a domnělý pocit bezpečí za ni vymění, ale jsou i tací, kteří určitou míru vlastního rizika za pocit svobody vymění kdykoli a ona běsítka jsou pro ně jen dětskými běsítky, která nemusí brát vážně ani děti.   

 Poznámka: Před uveřejněním článku jsem si zadal „dětská běsítka“ do Googlu a zjistil jsem, že je to název knihy, jejímž autorem je jistý Ivo Medek Kopaninský a mají to být „patafyzicky pojednané pohádky“. Jedná se jen o shodu náhod a stejný, vzájemně neovlivněný nápad dvou autorů, což podporuje teorii, že vše již bylo napsáno…