Plácnutí přes ruku nebo přes zadek není trest, je to neverbální komunikace ...

Ona taková facka nebo pohlavek, když se vlepí ve správný okamžik a správnou akorátní intenzitou, dokážou víc, než deset Makarenků.

Jednou jsem v předpubertálním jankovském období asi v 7. třídě docela zlobil naši ruštinářku. Marně mě několikrát ústně napomenula, vždycky jsem se po chvíli zase rozjařil a nabourával hodinu. Najednou se to v ní zlomilo, ohýbáním ukazováčku při napřažené paži mi pokynula, že mám přijít k ní na stupínek, kde mě chytla za trs vlasů na spánku a odvedla do kabinetu, kde mi jednu pořádnou vyťala se slovy "Lorenc, todle snad nemáš zapotřebí.", načež jsme se vrátili do třídy, já jako zcela změněný nový člověk.

Vidíte, a pamatuju si to v dobrém a s detaily dodnes.

No neviem. Ja by som žiakov nebila. Autorita sa dá získať aj inak. Teraz by to žiaci brali úplne inak a ktovie, či by si na tú učitelku niekde i nepočkali....

Souhlas. Nová úprava v podstatě hází vidle rodičům do výchovy dětí. Když se to vezme kolem dokola, tak za duševní utrpení dítěte může být považován jakýkoliv trest (např. dočasné "odstřižení" od mobilu/PC při špatném prospěchu, zaražené vycházky s kamarády, nebo účast na úklidu domácnosti).

U tohoto téma jsem hodně rozpolcený. Neustále zažívám ve své praxi týrání dětí a to nejen fyzické. Nepřiměřené tresty všeho možného druhu, které se na psychice děti projevují a mnohdy vedou k celoživotním traumatům. Zde je zákon potřebný jako sůl.

Na druhou stranu, u rodičů, kteří vychovávají své děti s láskou je občasné plácnutí přes ruku, omezení používání mobilního telefonu apod., ničím neohrožující akt pro následný vývoj dítěte. Přiměřený trest a zákaz není pro vývoj dětské psychiky nic patologického. Ovsem, kdo rozhodne, co je v tomto případě přiměřené.

V obou těchto příkladech je vždy rozhodující myšlení a chování rodiče, vychovatele. Osobně mám mnohdy sto chutí potrestat toho, kdo dítě neúměrně, až masochisticky trestá.

Něco takového mi taky proběhlo hlavou. Ona někdy ta prdelka chápe víc, než hlava (myslím samozřejmě hodně malé dítě) a výstražné lehké plácnutí pomáhá. Dítě to nebolí a pochopí, že překročilo všechny hranice. 10x "Nedělej to, nebo se zraníš." stejně u tvrdohlavého dítěte, které právě poznává svět, moc nezabírá. Z věku do tří let si toho moc nepamatuju, ale to, jak jsem si spálila celou dlaň, přestože mi několikrát řekli, abych na ty kamna nesahala, si pamatuju dobře. Myslím, že v tu chvíli by "Nesahej na to, nebo dostaneš na zadek" asi zafungovalo víc.

V čekárnách dětských psychologů a psychiatrů jsem strávila dost času. Jednou mi jedna maminka vyprávěla, že na ni nikdy rodiče ruku nevztáhli, že se u nich dokonce na děti ani nekřičelo. Když zlobili, rodiče je zamkli do staré dubové skříně.

Dobře, bít se nemají, ale co v sebeobraně?

naprostý souhlas,výborné

Nevím, já chápu slovo trest jako reakci na něco, co se už stalo. Ne jako způsob nahnání strachu pro budoucí konání. A v tom významu jsem jednoznačně proti fyzickému trestání.

Jedna dvě výchovné po čuni, když je potřeba, nikdy neuškodily. Když občas vidím a slyším současné mládežníky, dostali jich málo.

Jak říkal můj děda ,, Herodes, to byl král! ,,