Čtyři z tanku a pes po osmdesáti letech

Vzpomněl jsem si na tento seriálový klenot v souvislosti s časosběrným souhrnem informací ruské televize o válce na Ukrajině, proti kterému jsou osudy Janka, Gustíka, Grigorie, Marusje a Šarika literaturou faktu.

Pointa té úvahy je i pro mě samotného trochu rozostřená. Jenom si tak říkám, že jsem první čtvrtstoletí svého života konzumoval určitý druh postválečné propagandy založený na totálním překroucení výkladu dějin spojeným s ideologickou masáží s aspekty kultu osobnosti i kultů osvobození (asvabažděnija) a vítězství (pabědy), přičemž mám pocit, že téma 2. světové války, okupace, odboje, holokaustu apod. rezonuje stále, sice již většinou v souladu s historií, ale možná někdy zbytečně silně.

K tématu války historickému se logicky přidává téma války současné. Je docela fascinující, jaké spektrum názorů, postojů a přístupů k informacím je možné vysledovat v souvislosti s válkou, která probíhá aktuálně na cizím území a bezprostředně se nás netýká, a to všechno v době záplavy informačních zdrojů, nosičů a neskutečných možností, jak informace získávat i ověřovat. Myslel bych si, že na základě historické zkušenosti budeme obezřetní, ale ono to vypadá, že jsme spíše nepoučitelní.

Nechci se vymlouvat a omlouvat naši generaci a generaci mých rodičů a prarodičů, ale do jisté míry je možné náš dřívější pohled na 2. světovou válku docela pochopit, nejen kvůli té gigantické propagandistické masáži propojené s jednoznačnými ideologickými principy, ale i díky prosté skutečnosti, že německý nacismus bylo zlo, a to zlo zcela reálné a nezpochybnitelné a sovětské Rusko mělo zásadní podíl na jeho porážce.

V době mého dětství (tím spíše dříve) bylo asi těžké přijmout stanovisko, že ruský bolševismus si s nacismem nikterak nezadal, pouze se v té době a u nás tak zhoubně a zločinně neprojevoval. Logicky jsme přijímali reálnou skutečnost, že Sovětský svaz byl napaden a vedl osvobozeneckou válku proti okupantům, a tak nás ani nenapadlo, že naše osvobození a osvobození jiných evropských států už není velká vlastenecká válka, ale mocenské dobývání těch částí Evropy, kam až ruský vliv společně s armádou dosáhl.

Bylo těžké nacházet a přijímat pravdivé informace o událostech, které válce předcházely, třeba paktu Ribbentrop-Molotov, o zločinech páchaných Rudou armádou a NKVD na Židech, Polácích, Ukrajincích a všech „nepřátelích“ bolševického režimu. Nikdo se asi moc netrápil ani s tím, jakých hrůz se ruští vojáci dopouštěli na civilním německém obyvatelstvu a pečlivě byly maskovány zločiny, kterých se dopouštěli i v osvobozených spřátelených zemích.

Zamýšlím se nad těmito otázkami v souvislosti s tím, jak byla tato doba prezentována ve školách a v médiích. Jsa odchován sovětskými a jinými, stejně ideologicky zabarvenými válečnými filmy a zcela opačně indoktrinován vlastní rodinou, jsem měl jako dítě v hlavě pěkný galimatyáš. Pamatuji si, jak intenzivně jsem seriál Čtyři z tanku a pes prožíval a jak jsem ignoroval sarkastické poznámky svých blízkých, které jsem asi moc nechápal. Měl jsem ovšem rád i ty seriály o ruských rozvědčících a bulharských partyzánech. Částečně jsem navíc vyrůstal v Mnichově Hradišti, což bylo rodiště Jana Švermy, jehož kult jsme od první třídy základní školy poctivě vzývali.

Počátkem osmdesátých let, když už jsem měl dost rozumu na to, abych mohl přijmout kritický pohled na události oné doby, jsem počal číst poněkud méně propagandistickou válečnou literaturu, třeba Šolochovův Osud člověka nebo Baklanovovy Píď země a …neb mrtvi jsouce hanby nedojdeme. Z dnešního pohledu jsou i tato díla velmi tendenční a jednostranná, ale byl to minimálně kvalitativní posun, který završilo sledování dvacetidílného rusko-amerického dokumentárního seriálu Velká vlastenecká válka. 

Opět je nutno říci, že i tenhle monstrózní projekt byl značným kompromisem. Ukazoval sice válku bez romantiky Šarikových dobrodružství, ale prezentoval jen to, co bylo pro Rusy ještě přijatelné. Zásadní prozření jsem prodělal asi až při četbě samizdatové podoby Solženicynova Souostroví Gulag a následně dalších jeho knih, které sice nebyly z období války, ale zcela pregnantně z nich byla patrná hrůznost a zločinnost režimu, který byl nastolen po revoluci a pokračoval v průběhu války i po ní.

Dnes se zamýšlím, jak těžké a bolestné může být takové prozření pro někoho, kdo na rozdíl ode mě nebyl soustavně „vystavován reakcionářskému pohledu“ a zcela nekonformním ideologiím, ale naopak byl podporován či přímo nucen akceptovat tu jedinou správnou doktrínu a veškeré její „nosiče“. Říkám si, že dnešní podporovatelé putinovského režimu a různí zpochybňovači relevantních informací o událostech souvisejících s válkou na Ukrajině jsou možná z řad těch, kteří toto prozření neprodělali, nebo těch, kteří jsou pod jejich vlivem.

Obávám se, že mnoho lidí se z nějakého důvodu odmítlo definitivně vypořádat s tím, že zcela nereálné a utopistické ideologie stvořily zločinné režimy, které, třeba v Rusku, stále přežívají, a druhotně vytváří jiné ideologické mutace, které mohou být součástí světonázoru kohokoli a kdekoli, a to třeba jen na základě, kalkulu, osobní nespokojenosti, strachu či frustrace. Jsme svědky velkého morálního selhávání, které je přesvědčivě odůvodňováno „ušlechtilými záměry“ týkajícími se životní úrovně, bezpečnosti a obecné pragmatičnosti.

V rámci literatury a filmu je asi třeba značného sebezapření k tomu, aby si mnozí přiznali, že drtivá většina tvorby z míst, kde nebylo a není možné svobodně psát, točit a dílo prezentovat, jsou pohádky. Ty mohou pochopitelně vznikat i v prostředí zcela liberálním, ale tam není problém je jako pohádky také označit. Myslím si, že ta zrníčka pravdy lze ve válečné literatuře a filmu paradoxně nacházet ve zcela jiném žánru: v humoru a satiře typu Hájili jsme hrad, Jak jsem vyhrál válku, Hlavy XXII nebo v našem „Švejkovi“.

Jsem v této souvislosti přesvědčen, že národ, který si neumí z vlastní historie a jinak vážných historických událostí udělat legraci, není schopen se se svou historií řádně vypořádat. Rusko je toho ukázkovým příkladem. Viděli jste snad nějakou ruskou komedii parodující Rudou armádu a velkou vlasteneckou válku? Možná i z tohoto důvodu je pro mě stále živený patos, se kterým často přistupujeme k událostem starým více jak osmdesát let, trochu nemístný.

V reálném čase a ohledně války na Ukrajině, je něco takového zcela absurdní. Z války si lze dělat legraci až po jejím ukončení, a to ještě s určitým odstupem. Propaganda je odjakživa součástí válek, protože jejím úkolem je podporovat bojového ducha a odhodlání bojovníků, ale také zásadně ovlivňovat veřejné mínění, které by mělo být s válečnými aktivitami státu zajedno. Lži, zveličování úspěchů a bagatelizace porážek jsou obecnou devizou propagandy. Proto je třeba brát takové informace s rezervou. Podstatné je ovšem to, co se objektivně děje a zcela zásadní je pak to, jakou která strana válku vede.  

Není třeba zpochybňovat heroismus bojovníků při všech čtyřech historických bitvách o Charkov (Charkov byl téměř dva roky střídavě Němci dobýván a Rusy osvobozován), byť to asi někdy byl heroismus s pistolí u zátylku, a v tomto smyslu můžeme vnímat i heroismus jeho aktuálních obránců bojujících proti vnukům obránců tehdejších. Jenom tato skutečnost je natolik absurdní, že s určitým odstupem to může být námětem pro nějaký tragikomický příběh. Škodlivost propagandistického umění nespočívá v tom, že vzniká, ale pouze v tom, když se mu nesmíme vysmívat a vedle toho je zakázáno tvořit se zcela jiným náhledem a jinou formou. Pohádky nejsou škodlivé, pokud nejsou vydávány za skutečnost.