COVIDíš? Tak vidíš!

Vypnete televizi nebo zavřete počítač, vstanete z gauče, vyjdete ven, a v tu chvíli zjistíte, že je něco jinak. Zcela jiný dojem získáte i na základě autentických zkušeností, a také tím, že začnete informace správně analyzovat.

Snad většina lidí vnímá, že svět není jako v televizním seriálu, bohužel mám pocit, že ani obraz zprostředkovaný mediálními seriály, jejichž protagonisty jsou členové vlády, není blízký reálnému životu. Nevím, jestli je to způsobeno tím, že ti lidé žijí zcela odtrženi od reality, nebo prostě jako seriáloví herci hrají hru, která je pouze úsměvnou nebo smutnou parafrází oné reality.

Stejně falešnou realitu nám přináší nejen politikové, ale i média samotná. Marně čekám, kdy od vlády i médii dostaneme relevantní informace, a to takovou formou, která má nějakou smysluplnou a vypovídací hodnotu. Nacházíme se ve stavu, kdy je nevhodně prezentovanými daty vyvolávána panika a strach a na druhé straně jsme nekompletními a vytrženými informacemi uklidňováni, že všechno funguje dobře. Tuto absurdní situaci korunují věštci, ve které se mění všichni ti, kteří dostanou alespoň kousek mediálního prostoru.

Hltáme aktuální „koronavirová“ data. Kolik lidí zemřelo, kolik lidí onemocnělo, kolik se jich testovalo, kolik se uzdravilo. Jsme bombardováni diametrálně odlišnými prognózami a bohužel naše životy zásadně ovlivňují i nařízení, jejichž smysl a posloupnost není nikdo ochoten racionálně vysvětlit, a to patrně proto, že žádné racionální vysvětlení neexistuje.

Podívejme se nejdříve na to, jak jsou nesprávně prezentovány základní informace:

• Je třeba objasňovat, kolik lidí zemřelo na koronavirus a kolik v souvislosti s koronavirem. Není to totéž, a musíme vzít v potaz, že lidé prostě umírají, a to ve vyspělých zemí zhruba denně 3 lidé na 100 000 obyvatel, tj. cca 1100/ 100 000 obyvatel ročně, což u nás reprezentuje zhruba 110 000 úmrtí ročně.
• Malé procento úmrtí se týká různých vnějších okolností, přesto jsou to na roční bázi hrůzně působící stovky násilných úmrtí a nehod. Desetitisíce lidí ročně umírají na nemoci, které jsou více či méně následkem životního stylu a i tzv. lidé umírající stářím mají nějakou diagnózu, kterou často bývá obecně banální bakteriální či virový infekt, který se spojí s jinými nemocemi a celkovou sešlostí organismu. 
• Zcela zásadní je, že všechna data se mají vztahovat na nějaký počet obyvatel. Nejčastěji se používá přepočet na 100 000 obyvatel. Má to svůj význam, protože je to dostatečně vypovídající a také představitelný počet (počet obyvatel okresu, krajského města nebo pražského obvodu). Pokud chceme třeba analyzovat, kolik kde zemřelo v souvislosti s koronavirem lidí, museli bychom si vždy zjistit, kolik má příslušný stát obyvatel. Přepočet na 100 000 nám stav objasní zcela jasně.
• Údaje o počtu nakažených pak zcela zásadně souvisí s počtem testovaných a také s tím, na základě jakého principu se testuje. To vše je pak opět nutné přepočítat třeba na oněch sto tisíc. Jakýkoli jiný údaj slouží k vyvolávání určitých emocí, ale o ničem nevypovídá, stejně jako je zcela absurdní údaj o celkovém počtu vyléčených. Ten se týká pouze pozitivně testovaných, kteří jsou posléze negativní. Selský rozum dá, že nakonec vyléčení budou všichni ti, kteří neumřeli. Kolik lidí se reálně nakazilo a tím i vyléčilo (aniž by také třeba měli příznaky) nikdy nezjistíme.
• Sice to odborníci neustále opakují, ale připadá mi, že nechceme slyšet, že faktická data související s touto nemocí co do úmrtí i nakažení, silně zaostávají za mnoha jinými epidemiemi. Specifické je pouze to, že na rozdíl od mnoha jiných nákaz postihuje nový koronavirus vyspělé země, čímž způsobuje nebývalou hysterii, která bude mít fatální ekonomické důsledky. Není bez zajímavosti, že u nás zatím vůbec nenastal stav epidemie, který bývá obecně definován od 1500 nakažených na 100 000 obyvatel, což by znamenalo pro naši republiku 150 000 potvrzených nakažení.
• Skutečně kritická a lidsky hrozná je situace „pouze“ v několika oblastech ve světě, kde často i z důvodu nevalného stavu zdravotní péče systém kolabuje. Epidemie řádí v Lombardii, byla v Litovli a bohužel je takový stav v některých sociálních zařízeních, zvláště v domovech důchodců. Tam jsou adekvátní zcela mimořádná opatření.

Samostatnou kapitolou jsou vládní nařízení, která po všeobecně akceptovaných restrikcích přestávají dávat smysl nejen mnohým odborníkům, ale asi každému, kdo se nad nimi zamyslí. „Převratná rozhodnutí“, že společně žijící rodina smí již nastoupit do jednoho auta bez roušek, že takto chráněni již nemusí být v lese cyklisté a běžci a tenisté si mohou zahrát dvouhru, působí jako nemístný žert. V této souvislosti je třeba konstatovat, že vydávání absurdních a směšných opatření diskredituje systém a vede pouze k tomu, že se porušují i nařízení smysluplná.

Vláda také uvolňuje restrikce, co se podnikání týče, na základě zcela chybné logiky, a to patně proto, aby zpříjemnila život velké části občanů, kteří by ji pak za to asi měli mít rádi. Nepochybně správnější by měl být opačný postup: měla by chránit podnikatele a různé podnikatelské subjekty. Problém není v tom, že si nějaký čas nebudeme moci koupit nějaké pro život v zásadě nepotřebné zboží, nebo využívat nepodstatné služby, ale to, že prodejci neprodávají a výrobci nevyrábí, čímž se ekonomika zastavuje. Smysluplné by tak bylo nezavírat, ale naopak urychleně otevírat veškeré provozovny, kde se dá riziko nákazy minimalizovat. Místo toho vláda otevřela hobbymarkety, které navíc rozhodně nejsou nejohroženějšími obchody a i ve velkoprodejnách potravin jsou epidemiologická opatření spíše jen formální, ve smyslu rčení, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jsme svědky absurdit jako je nepřerušený provoz („z ulice“) fastfoodů nadnárodních řetězců, ale byly zakázány farmářské trhy pod širým nebem, kvůli kterým krachují tisíce drobných zemědělců.

Nabízí se tak otázka, koho vlastně v ekonomické sféře vláda chrání? Ještě zásadnější je však to, koho chrání ve sféře zdravotní, když na základě zásadních systémových selhání nebyli ochráněni právě ti, kteří jsou prakticky jako jediní významně ohroženi, tedy staří a nemocní.  Realita ve zdravotnictví a v sociálních službách je v duchu názvu tohoto článku zcela jiná, než se nám někdo stále snaží v rámci permanentní sebeobhajoby a sebechvály prezentovat.  

Zlobí-li se aktuálně vládní představitelé na občany za to, že různá nařízení striktně nedodržují, mohou se v řadě případů zlobit jen sami na sebe, že místo argumentačně podpořené osvěty nás krmí násilně vymáhanými nařízeními, pro která se těžko hledají akceptovatelná vysvětlení. Všichni lidé nejsou úplně hloupí, a tak experimenty odporující stanoviskům odborné veřejnosti a mnohdy i zdravému rozumu nebudou asi také všichni akceptovat.

Myslím si, že většina médií v této situaci plní v mnohém pozitivní roli. Je ovšem patrné, že ani ona se často nedokážou od zaběhlé metodiky lovu a následné prezentaci senzací zcela oprostit. Příkladem může být nedávný „palcový titulek“ na jednom významném informačním portálu: „Neumírají jen senioři. Nejmladší oběti koronaviru v Česku nebylo ani 35 let!“ Je to obecně známý fakt, ovšem realita u nás je taková, že v kategorii do 40 let u nás zemřel právě onen jeden člověk, přičemž ani nevíme, zdali nebyl nemocný či jinak zdravotně hendikepovaný. V celkové kategorii do šedesáti let zemřelo pacientů 12 přičemž bylo zveřejněno, že řada z nich vážně nemocná byla. Všichni ostatní byli starší a také mnohdy fatálně nemocní. Vytváření atmosféry iracionálního strachu tak působí účelovým dojmem, protože zabezpečuje akceptování i absurdních a zcela zbytečných restrikcí.

Když jsem o Velikonocích volal svým na venkově žijícím rodičům, nemohl jsem si odpustit otázku, zdali jsou v pořádku. Dostal jsem na ni velmi výmluvnou odpověď: V okrese Pelhřimov jsou dva nakažení, my to nejsme! Posléze jsem se podíval do „koronavirové mapy“ a zamyslel jsem se nad tím, jak asi může fungovat ona „chytrá karanténa“. Napadlo mě to, co jsem si téhož dne poslechl ve zprávách: postrádá smysl.  Pokud v každém okrese průměrně přibývají denně jeden či dva případy, které se většinou již týkají jen zdravotnických a sociálních zařízení, je hygienické trasování smysluplné jen ve zcela individuálních případech, a naopak nesmyslné jako plošná metodika. Hygienici a epidemiologové to nepochybně vědí, a tak se nezbývá než ptát, proč z nás opět někdo dělá pitomce.

Abych pouze nekritizoval, je třeba konstatovat, že vláda s příslušnými odbornými institucemi správně využila naší dobré výchozí situace a plošnými restrikcemi zamezila nekontrolovanému šíření nákazy, které by jinak systém zdravotní péče nemusel zvládat. Prominul bych vládě i počáteční chaotická rozhodnutí a vyjádření, nikdo na takovou situaci nebyl zcela připraven. To, co se však děje nyní, už vyvolává značné pochybnosti, a to jak ve smyslu odborné kompetence, tak v oblasti zneužívání moci, jejíž rozšířená působnost má mít jen nutný charakter. Věřím, že neomezené pravomoci mnohým zachutnaly, ale tím spíše by vláda měla cítit tlak, který by ji nutil k návratu do normálu.

 Různí „myslitelé“ vyjadřují prorocká slova, jako že třeba: svět už nebude takový, jaký byl. Svět nikdy není takový, jaký byl dříve a ani nebude takový, jaký je dnes. Různé významné události svět mění. I obecně negativní události mohou však mít pozitivní důsledky. K tomu je ovšem třeba s nimi určitým způsobem pracovat. COVID-19 nemá sám o sobě potenciál způsobit zkázu naší civilizace, a pokud se tak v určité fázi nějaké zkázy ocitneme, bude to jen naše vina.