Co bychom si počali bez našich milovaných populistů?

21. století je ve znamení dominance populismu. To znamená, že tento politický přístup oslovuje stále větší část společnosti. Mohlo by se tak zdát, že populismus je něčím obecně pozitivním, něčím veskrze dobrým pro lid. 

K pochopení podstaty významu slova „populismus“ jako politického fenoménu či téměř ideologie by mohlo každému postačit prostudování příslušné stránky na Wikipedii, která je dle mého soudu velmi erudovaně zpracována. V tomto článku mi však jde o víc než jen o objasnění pojmu. Zamýšlím se nad nebezpečností populismu, která je skryta v jeho líbivosti a ve zdánlivé demokratičnosti.

Když už jsem zmínil populismus jako „téměřideologii“, je třeba konstatovat, čím tento fenomén skutečnou ideologií sám o sobě není. Pro úplné naplnění definice ideologie mu chybí určitý celkový pohled na společnost a jasné ideologické vyhranění. Populistický politický subjekt tak bývá těžko ideologicky zařaditelný, což ovšem pochopitelně neplatí pro strany a hnutí, která jasně ideologicky vyprofilovaná jsou a populistické praktiky používají pouze jako prostředek pro svou prezentaci. V tomto ohledu se dá říci, že populisticky se někdy choval, chová a chovat bude každý politický subjekt, podstatná je jen míra. K objasnění této skutečnosti dobře poslouží níže uvedené příklady.

Název i jakýsi první historický vzor nacházíme ve starém Římě, kde působila skupina populárů, kteří se stavěli na stranu plebejců proti patricijům. Už tento počin by se mohl jevit jako pozitivní, nicméně se stal určitým nástrojem rozpadu republiky a vzniku a upevnění císařského systému. Právě zde lze demonstrovat onen paradox rozporu populismu a demokracie. Principy populismu totiž vždy sloužily především diktátorským a totalitním systémům. Každý diktátor se vždy opíral o podporu lidu, ve kterém vzbudil pocit, že se vlastně snaží naplňovat jeho potřeby a zájmy.

Ve výše zmíněné skutečnosti se odráží základní principy populismu, tedy rozdělení společnosti na lid a elitu. Lid má být v tomto pohledu veskrze dobrý, a proto by politika měla respektovat jeho obecnou vůli. Elita je naopak chápána jako zlá a zkorumpovaná, protože sleduje jen své vlastní zájmy, nenaslouchá lidu, a naopak se snaží jeho práva omezovat. Je těžké v tomto ohledu definovat slovo „lid“, ale populisté tím asi míní všechny, kteří si jako elita nepřipadají, a naopak jako elitu prezentují například vládnoucí establishment, který se snaží zdiskreditovat, svrhnout a nastoupit na jeho místo s tím, že oni budou na rozdíl od staré elity lidu naslouchat a řídit se jeho vůlí. To je sice absurdní, ale slibem se nedá nic zkazit.

Obhájci populismu, respektive podporovatelé populistů se zaštiťují deklaracemi vyjadřujícími přesvědčení, že politické reprezentace musí bezezbytku respektovat přání a potřeby lidu, což je obecně těžko zpochybnitelné. Zásadní otázkou je tak pouze to, jak má být ona „demo-kracie“ praktikována. Je zřejmé, že k populismu se kloní zastánci přímé demokracie, v rámci které by lid měl rozhodovat prostřednictvím permanentních referend, a naopak nepřímá, zastupitelská demokracie je založena na principu volených elit, tedy zastupitelů všech stupňů. Zastupitelská demokracie je obecně osvědčenější, nicméně se nelze zcela spoléhat na to, že volené elity se budou také jako elity chovat, a nelze také vnímat lid jako plebs, který vždy zastává jen postoje „plného břicha“ a bezprostřední osobní výhodnosti.

Jak tedy obhájit snahu o „nepopulismus“ před zneužívání populismu, když není žádná záruka, že elity budou vždy těmi dobrými elitami, a když nelze ani explicitně prosté lidi považovat za hlupáky a bezcharakterní a nezásadová individua? Bezpochyby je ve hře jednak důvěra v elity, kterou si ty musí zasloužit a nesmí ji zklamat, a pak také nedůvěra v populisty, jejichž zájmem není, což je historicky ověřeno, nic jiného než se stát elitami, které většinou nakonec fatálně zklamou. Vzpomeňme si v této souvislosti na všechny ty diktátory, zločince, masové vrahy, kteří zfanatizovali své národy, a připomeňme si také obecně známé populisty, jakými jsou Trump, Berlusconi, Fico či Orbán. Vzpomeňme si na naše populistické politiky, například Sládka, Bártu či Vandase. A nezapomínejme ani na oblíbené a aktuální předsedy našich populistických stran Okamuru nebo Babiše.

K dominanci populismu bezpochyby přispívá selhávání elit, a to jak zcela reálné, tak třeba i uměle mediálně vykonstruované. Obecně je stále těžší či téměř nemožné být a zůstat neposkvrněnou a trvale všeobecně respektovanou elitou, a naopak je stále snazší oslovovat společnost populistickými nástroji prostřednictvím peněz či jen líbivé rétoriky, která padne na úrodnou půdu úměrně tomu, jak velká je ve společnosti nespokojenost a frustrace. Populismus nelze vymýtit, lze ho jen krotit skrze jeho diskreditaci jako jeden ze zásadních prostředků pro získání moci.