Člověče, mně se rozum hrbí, jak to tam máte blbý, vy jedni Švédové!

Říkám si někdy, jak užitečné by bylo nechat ty chytráky, co hodnotí úroveň demokracie ve Skandinávii, žít rok jako průměrný občan třeba v Bělorusku, a pak jim dát možnost totéž absolvovat v některé skandinávské zemi. 

Nechci tvrdit, že materiální zajištění je totéž co svoboda a demokracie, ale obecně platí, že i trocha nesvobody se s plným břichem snáší tak nějak lépe a naopak svoboda o hladu poněkud ztrácí sexepíl. To však neodpovídá uvedenému příkladu. Nesvoboda o „hladu“ je vysloveně tou nejblbější variantou stavu nějaké společnosti, což se dá v Evropě demonstrovat právě třeba na příkladu Běloruska, Ruska a některých zemí bývalé Jugoslávie a naopak relativně svobodná společnost skandinávských zemí s vysokou životní úrovní by byla asi docela dobře snesitelná i pro kritiky tak zvaného švédského či norského socialismu.

Je fakt, že z těchto zemí občas přichází zprávy, nad kterými našinci zůstává rozum stát, ale v této souvislosti je třeba si vždy položit několik zásadních otázek: Je ta zpráva pravdivá, a pokud ano, známe i celý kontext oné události? Jsme schopni pochopit, že Švéd či Nor není Čech? A chápeme poněkud rozlišnou kulturu a zvláště zcela jiný vztah občana a státu, než je tomu u nás? Je poněkud zcestné vnímat Norsko jen základě excesů Barnervernetu a aktuálně Švédsko na základě zprávy, že: „Švédsko odebralo děti křesťanskému otci a dalo je muslimské rodině“. Mimochodem tuto zprávu přinesl Reflex i podle toho článku je celá záležitost značně nepřehledná a ne jednoznačná. To ovšem někomu nebrání šmahem prohlásit stav švédské demokracie za katastrofální a konstatovat privilegované postavení muslimů v této zemi.

Skandinávské země se liší i jedna od druhé, ale spojuje je poměrně kontinuální historický proces, který evolučně (nikoli revolučně) dospěl do současného stavu, který se s poněkud pejorativním nádechem občas nazývá oním skandinávským socialismem. I hlasití kritici takového systému však paralelně trochu uslintávají, a to právě s ohledem na životní úroveň a sociální jistoty v těchto zemích. Kritériem hodnocení úrovně každého státního systému je však jen a pouze ona kvalita života občanů. Tu pak definují pouze životní úroveň, bezpečnost a občanské svobody.

Myslím, že neexistuje jen jeden fungující systém, stejně jako jsou rozličné nefungující systémy. Je mylnou představou, že blahobyt Norů zabezpečuje pouze ropa, stejně jako Švédy nedrží Ikea a Finy Nokia (ta asi už dávno ani v nejmenším). Třeba Rusko, Čína či Brazílie měly a stále mají neuvěřitelné přírodní zdroje a jsou tam, kde jsou, tedy ve stavu, kdy se v těchto zemích dobře žije jen malé části populace. Kanada s podobnými podmínkami je naopak hodnocena jako jedna nejpřívětivějších zemí pro život. Existují absurdně bohaté ropné monarchie, ale jejich bohatství není pro všechny, kdo v nich žijí a o mnohých svobodách si mohou nechat i privilegovaní občané těchto zemí jen zdát. Vidíme státy, které jsou svou polohou a přírodním bohatstvím předurčeny k blahobytu, a prožívají pravý opak, a pak jsou státy, které ke skvělým podmínkám pro život přivedl jen dobrý politický systém. Případné přírodní bohatství, ať už v podobě ropy nebo sjezdovek je pak už jen vítaným benefitem.

Myslím si, že je rozumné tyto skutečnosti vždy jaksi zapracovat do případných hodnocení kterékoli země. Kritérií různých pohledů může být mnoho, ale vždycky si řekněte, kde byste byli schopni normálně žít, a kde byste nechtěli být ani po smrti namalovaní na zdi. V názvu článku jsem parafrázoval verš z jedné staré písničky Pavla Dobeše, která ještě v předlistopadové době mimo jiné poukazovala právě na naivitu hodnotitelů cizích poměrů. Možná, že je to stále aktuální.

https://youtu.be/aYWIpnDOiDY