Čí je Jeruzalém?

Přece už 3000 let Židů, ne? Ale jistě, již pře třemi tisíci lety padl prý do rukou Izraelitů vedených králem Davidem. Od té doby však „padl do rukou“, a někdy i na hezkých pár set let, kdekomu: Řekům, Římanům, Arabům a Turkům. 

Vždycky když se někdo domáhá nějakých historických územních práv starých stovky, neřkuli tisíce let, tak mi přijde na mysl, jak by to asi v Evropě vypadalo, kdyby všichni náhle začali řešit, kdo na příslušném území byl dřív, kdo jsou čí potomci a podle jakých kritérií si kdo může něco nárokovat. Tu a tam někdo v dějinách takové úvahy začal naplňovat, a byl z toho vždy velký problém: světové války a také ne tak vzdálená válka v bývalé Jugoslávii. Kdyby to udělali všichni, byl by to počin k permanentní válce všech proti všem.

Není to jen teorie, protože z takových pohnutek se na Blízkém východě válčí takřka nepřetržitě. Ledaskdo chce zpět svá „historická území“, protože má pocit, že o ně v průběhu dějin přišel neprávem, a jsou i tací, co se cítí být historickým národem a nemají vlastní stát. Před rokem 1948 to byli Židé, dnes jsou to Kurdové nebo Palestinci. Snaha o vytvoření novodobého židovského státu počala už koncem 19. století a vzrostla po rozpadu Osmanské říše roku 1922, ale paradoxně až vlna antisemitismu a následná nacistická genocida vytvořila podmínky pro obecnou podporu myšlenky vytvoření státu Izrael. Což se stalo v roce 1948.

V tomto ohledu je dobré si okolnosti vzniku židovského státu připomenout. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina, s cílem vytvořit „domovinu pro židovský lid“. V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský. Přestože Liga arabských států tento plán odmítla, Izrael na jeho základě vyhlásil 14. května 1948 nezávislost a v následující vítězné Válce za nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes. S Egyptem a Jordánskem již Izrael do jisté míry vztahy urovnal, stále však není dořešeno dosažení nějaké dohody s Palestinci a stále tak přetrvávají teroristické útoky na straně Palestinců a krvavé odplaty ze strany izraelské armády.

Tyto okolnosti se zcela zásadně dotýkají i Jeruzaléma. Podle plánu Organizace spojených národů na rozdělení Palestiny bylo předpokládáno, že Jeruzalém spolu s Betlémem bude mezinárodním územím (corpus separatum). Avšak když vypukla První arabsko-izraelská válka (Válka o nezávislost), ignorovaly obě strany tento status a snažily se získat vládu nad Jeruzalémem. Arabské jednotky zablokovaly Židům cestu do Jeruzaléma a zastavily přívod vody do města. Když Britové 14. května 1948 odešli ze země a Izrael vyhlásil nezávislost, vstoupila do země armáda emirátu Zajordánsko a boje se rozpoutaly naplno. Arabské legie již 19. května dostaly až do židovské čtvrti. Avšak 20. května izraelské jednotky získaly území zpět. Ne však nadlouho – 28. května padla židovská čtvrť opět do rukou Arabů a od 1. června začínali Izraelci v Jeruzalémě prohrávat. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěl. Po konečném uzavření příměří tak Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma.

V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset (parlament) a přesunout se musela také Hebrejská univerzita a 7. listopadu 1949 pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem státu Izrael. Když 5. června 1967 vypukla Šestidenní válka, jordánské vojsko ostřelovalo židovské město a dobylo budovu velitelství sil OSN, tak izraelská armáda odrazila jordánský útok a zahájila protiútok, ve kterém odřízla Jeruzalém od Ramalláhu, neoficiálního hlavního města Palestinců. Následně se Izraelci skrz Lví bránu dostali do Starého města a ovládli celý Jeruzalém. Po nastalém příměří  palestinští obyvatelé získali trvalý pobyt, ne však občanství.

Tato historická fakta, stejně jako skutečnost, že posvátným místem všech tří abrahámovských náboženství trochu relativizují „svaté právo“ Izraelců mít Jeruzalém za hlavní město. Právě z tohoto důvodu ho většina států za hlavní město neuznala dříve a velká většina států se postavila negativně k rozhodnutí amerického prezidenta Jeruzalém hlavním městem uznat a přemístit tam ambasádu. Jeruzalém se v budoucnu mohl, a asi i měl stát světem uznanou metropolí Izraele, ale mělo to být součástí dohody a mírové smlouvy s Palestinci, nemělo se to stát jednostranným gestem síly. Tento akt prakticky nic neřeší, Jeruzalém zůstane tím, čím je, pouze se jen zkomplikuje proces smíru, který tato oblast zoufale potřebuje.

Je snadné cítit sympatie k Izraeli a k Židům, kteří obklopeni arabským muslimským světem bojovali a bojují za svoji suverenitu (v mládí jsem byl až nekritickým obdivovatelem Izraele, potupně jsem trochu vystřízlivěl, byť má stále můj obdiv). Je to o to snazší, jak klesají a mizí jakékoli sympatie k arabským státům a k islámu vůbec. Tyto emoce by nám však neměly způsobovat ochotu zkreslovat historické reálie a už vůbec by nás neměly svádět používat argumenty z doby 1000 let př. n. l., odvolávat se v územních nárocích na Tóru mi nepřijde úplně „košer“, možná by bylo lepší se podívat do historie ani ne sto let staré. To by dle mého soudu neměli udělat jen Izraelci, ale i my. Asi bychom se divili, kdyby někdo nějaké dědičné nároky počal uplatňovat na nás, a to by byly staré maximálně tisíc let.