Cesta kolem Česka za 80 dní

„Svoji cestu si buď najdu, nebo si ji udělám“. „Turista netuší, kde byl, cestovatel netuší, kam jde.“

Prolog

Už je to více jak deset let, kdy jsem pojal nápad obejít naši zem. Ani tehdy to nebyl nápad originální, ale od té doby se ze „Stezky Českem“ stal úplný fenomén. Byly o tom napsány knihy, stovky článků, možná miliony různých příspěvků na sociálních sítích a „Stezka“ dostala i svou televizní podobu.

Trvalo oněch deset let, než v mém životě nastala situace, která by takovou cestu umožňovala. Tím nemám na mysli standardní postupné obejití republiky po etapách během roku či více let, ale jedinečnou cestu, kterou bych absolvoval sám se svými psy víceméně najednou. Ani to není zcela výjimečný záměr, nicméně je to záměr v mnohém specifický, a to i s ohledem na to, že tak činím na prahu sedmé životní dekády, a i mé dvě čtyřicetikilové parťačky mají dost zásadní vliv na náročnost akce.

Jelikož jsem celoživotním psavcem, přišlo mi naprosto přirozené, abych o této cestě učinil nějaký záznam. Jak to ale udělat, abych jen nereplikoval všechno to, co bylo už napsáno a nafoceno v knihách, článcích, blozích a příspěvcích, a nechci ani zajít do nějakých příliš osobních líčení ve smyslu má „duchovní cesta“. Určitě tam i tento aspekt je, ale zároveň jde o poznávání míst, setkávání se se zajímavými lidmi a nelze pominout ani určitý sportovní výkon.

Jsem tulák. Zhruba ve svých patnácti letech jsem začal čundrovat a dodnes mě to neopustilo, jen se v průběhu let občas měnily destinace. Z Českého ráje jsem se vydal do Tater a Polonin, potom na Balkán, pak na Kavkaz, na Pamír a ledaskam jinam, abych se pak zase po letech vrátil do brdských kopců. Jak se s věkem stávají z kopečků velehory a z horských štítů nedostupná místa, tak se i tato cesta stává čímsi, co je na samé hranici mých dispozic.

Nechci si již v úvodu stěžovat, jen připomenu, že absolvovat dvoutisícikilometrovou cestu bez lidského parťáka a se dvěma velkými psy má kromě všemožných výhod, specifických požitků a prožitků jeden zásadní problém, a to je váha batohu. Kdysi jsem lozil po horách s absurdními náklady, ale ta doba je nenávratně pryč. Měl jsem v úmyslu referovat na svém blogu o této cestě reportážním způsobem, ale nakonec začínám psát až po absolvování dvou etap, tedy cca po 300 km, kdy už alespoň věřím v možnost, že jsem schopen ujít najednou alespoň polovinu trasy. Po prvních dnech jsem měl totiž výrazné pochybnosti a nechtěl jsem, aby se z reportáží stala blamáž.

Po tomto úvodu tak budou zpětně následovat články o dvou již absolvovaných etapách a pak vždy referát po každé další etapě a mezi tím možná nějaké to intermezzo. Jak jsem již uvedl, nechci jen opakovat to, co bylo již mnohými napsáno, nafoceno a nafilmováno. Nechci ani nikomu radit, nechci nikoho instruovat, i když jednu radu a instrukci si neodpustím: Vydáte-li se na cestu, hleďte si ji náležitě užít, protože to je možná ten jediný skutečný smysl jakékoli cesty.