Cesta kolem Česka za 80 dní (Etapa VI.)

„Svoji cestu si buď najdu, nebo si ji udělám.“ „Turista netuší, kde byl, cestovatel netuší, kam jde.“

ŠESTÁ ETAPA: ORLICKÉ HORY, KRALICKÝ SNĚŽNÍK, JESENÍKY

Nad Náchodem končí kopce Broumovska a za ním začínají Orlické hory. Kam jinam z Náchoda vyrazit než na Dobrošov. Jiráskova chata s dobrou restaurací a krásný výhled by mohly být dostatečnou motivací, ale pro mě osobně jsou tato místa spojena s dobrodružnými výpravami na pevnosti pohraničního opevnění. Ty vzpomínky jsou staré pětačtyřicet let a jsou natolik intenzivní, že se jim budu samostatně věnovat.

Pevnost Dobrošov je po již zmíněném Stachelbergu druhou (počítáno od západu) pevností, ale na rozdíl od výše zmíněné byl Dobrošov téměř dokončen. Už v 60. letech tam vznikla expozice věnovaná prvorepublikovému pohraničnímu opevnění, ze které se později stalo muzeum. Jiráskovu chatu jsem si stejně jako muzeum prohlédl jen zvenčí (obojí bylo zavřeno) a pokračovali jsme do údolí Pekla. I tato poměrně navštěvovaná lokalita byla při pondělku zcela pustá. Hlubokým a romantickým údolím Olešky jsme doputovali k Novému Hrádku a romantické bylo i naše nocležiště v přístřešku u zříceniny hradu Frymburk. Před tím jsme se ale už za šera stačili občerstvit v hrádecké hospodě.

Druhý den jsme mohli být už v šest hodin ráno spatřeni před místním konzumem. Vedle snídaně mi paní vedoucí udělala kafe a s uzarděním si za něj řekla patnáct korun (to uvádím jen proto, že ještě téhož dne jsem měl daleko horší kafe za pětaosmdesát). Kousek za Hrádkem se nachází rozhledna Šibeník a cesta z ní vede do Olešnice, což už jsou regulérní Orličky. Hrádek i Olešnice jsou půvabné městysy, které jsou sympatické i tím, že jsou poněkud stranou turistického ruchu, což je skutečnost, kterou čím dál tím více oceňuji.

Přechod Orlických hor je, jak už jsem poznal v mládí, kdy mi to však bylo docela jedno, milý tím, že jakmile vystoupáte do zhruba tisíce metrů, jdete dvacet kilometrů plus – minus sto padesát výškových metrů po zvlněném hřebenu. Vrchmezí, Šerlich, Malá Deštná, Velká Deštná, Homole, Tetřevec, Komáří vrch, Anenský vrch a finito, podstatnou část Orliček lze zvládnout za půlden. Tak rychle jsem to neabsolvoval, neboť jsem se kochal. Trochu mě otrávili v Masarykově chatě na Šerlichu, kde byl tak nepříjemný personál, že jsem si tam dal jen zmíněného turka za 85 Kč, a ačkoli jsem tam chtěl i pojíst, znechucen jsem se odporoučel pod Velkou Deštnou, kde v Luisině údolí funguje perfektní stánek.

Nocoval jsem v úbočí nad Čertovým dolem v bývalém uranovém dole, který, jak se později ukázalo, žádným dolem, natož pak dolem uranovým nebyl. Místo na táboření to ale bylo zcela úžasné. Ráno jsem cestou zpět na hřeben objevil fantastický samoobslužný bufet jménem Kačenčin šenk Pod Homolí. V potoce se chladilo několik druhů piva, limonády a vody, ve skříni jsem našel množství různých sušenek a jiných dobrot a v kastlíku psí pamlsky. V pařezu je umístěná krabička s drobnými na rozměnění, ze které si, světe div se, asi nikdo nic nebere. Až na Haničku, což je další z řady pevností, mi vydržel skvělý pocit, že něco takového může fungovat.

Z Mladkova jsme si ještě autobusem odskočili do Žamberka, kde jsem dokoupil psí granule, kteréžto už kupuji s ohledem na opotřebení mého těla jen po třech kilech. Nutno říci, že sehnat dobré granule (holčičkám nevyhovuje hned tak něco) i ve větších podhorských městech je docela problém. Nocovali jsme na krásném návrší kousek od Králík s výhledem na Suchý vrch, nad kterým zapadalo slunce. Vydatný spánek byl třeba, neboť nás čekal výstup na Kralický Sněžník a cesta z něho až kamsi k Ostružné.

Kdybych to býval věděl, tak bych to pojmul nějak jinak. Ne, že by cesta na Sněžník přes Klepáč a Malý Sněžník nebyla nádherná, ale dalších dvacet kilometrů po „hřebeni“ (což je kopec za kopcem) na Ostružník, kde jsme spočinuli, mě docela vyřídila. To už jsem měl po šestnácti hodinách pochodu v nohách skoro čtyřicítku, a i Cassi toho měla dost. Jen Freya vypadala, že by si to dala ještě jednou. Na druhou stranu je oblast mezi Sněžníkem a centrálními Jeseníky krásným a bohem (tedy spíše budovateli resortů) zapomenutým krajem. I samotný Sněžník je kromě údolí Moravy, kde je přehršel středisek s lyžařskými a adrenalinovými lákadly (Horní, Dolní a Velká Morava) celkem opomíjené pohoří, natož pak hory východně od něj.

Návštěvníci hor (záměrně nepoužívám výraz turisté či cestovatelé) se zde počínají sdružovat až v okolí Ramzové, Lipové a Jeseníku, kam jsme přes Obří skály dorazili následující den, čímž jsem se dorazil definitivně. Zmíněná východní část Sněžníku se dá označit jako ty „díry u Hanušovic“, ale v tom nejlepším slova smyslu. Také je patrné, že ledaskde přetrvávají následky loňských povodní. To je asi tak vše, pauzička je nutná, přičemž je třeba se vrátit do Rychlebských hor, které jsem trestuhodně obešel, a pak mě čeká už jen „černé“ Ostravsko.