Cesta kolem Česka za 80 dní (Etapa IV.)

„Svoji cestu si buď najdu, nebo si ji udělám.“ „Turista netuší, kde byl, cestovatel netuší, kam jde.“

ČTVRTÁ ETAPA: JIZERSKÉ HORY A KRKONOŠE

Vnitrozemskou část Jizerek jsme minuli a rovnou jsme se jali vystoupat na nejvyšší horu Jizerských hor – Smrk, která leží na hranici s Polskem, tedy v dráze našeho putování. Minimálně jednomu členu výpravy by sice lázeňský pobyt tuze prospěl, přesto jsme Lázněmi Libverda jen prosvištěli. Osvěžili jsme se až napůl cestě v občerstvení „Hubertka“ a zkratkou přes kamenné kaskády jsme poměrně bezbolestně Smrk pokořili. Výhledy z montované rozhledny, která už také nedělá moc velkou parádu, byly výborné, což jsem ovšem ocenil jen já, holčičky byly poněkud rozladěné z pohybu po kovových roštech schodiště a plošin, nicméně mě všude následovaly.

Je zajímavé, že i přes solidní počasí jsme opět měli tuto část Jizerek sami pro sebe. Lidi jsme stejně jako v Krušných horách potkávali jen ve městech a turistických střediscích, v lese a v horách ani noha. Tuto skutečnost jsme ocenili po cestě ze Smrku po hřebenu Jizerských hor, ta totiž opravdu stojí zato, ale to předbíhám. Kousek pod Smrkem se nachází místo zvané Předěl, a tam je, světe div se, útulna, která je přesně tam, kde má být a je přesně taková, jaká má být (viz foto). Tam jsme se k večeru ubytovali a očekávali jsme, že i přes vřískání prolétajících tetřívků prožijeme klidnou noc, o tom, že to tak úplně nebylo, jste se mohli dočíst v intermezzu, které předcházelo tomuto článku.

Cesta z Předělu do Harrachova je dle mého soudu nejromantičtější jizerskohorskou partií. Střídají se zde rašeliniště, s bizarními skalními útvary, nádherné lesy s roklemi a poslední část cesty vede půvabným údolím Jizery. Veškerá romantika končí kousek před Harrachovem a v samotném středisku této části Krkonoš je to k uzoufání. Kouzlo horského městečka, které si z dětství dobře pamatuji, padlo za oběť komerci té nejsmutnější podoby. Povečeřel jsem v jedné z mnohých zdejších restaurací nehorázně předražené jídlo nevalné chuti a vydal jsem se urychleně pryč z toho Disneylandu k Mumlavským vodopádům.

Protože hned za Harrachovem začíná národní park, hodlal jsem se ubytovat v útulně, tu ovšem nějací chytráci postavili dva kilometry za městem u silnice naproti mumlavským kaskádám. Není asi překvapivé, že bouda nebyla obsazena utrmácenými turisty, ale omladinou, která si v pěkně zbudovaném objektu uspořádala pitku. Přespali jsme tedy v rozporu se všemožnými pravidly a zákazy z dílny KRNAPu (ještě o nich bude celé pojednání) v jednom ze slepých bočních údolí a nutno říci, že se nám spalo dobře. Noc byla mimořádně teplá a klidná.

Jelikož jsem chtěl příhraniční krkonošskou cestu absolvovat v jednom dni, tedy dojít z Harrachova až na Sněžku a z ní sejít k Pomezním boudám, vyrazili jsme už v půl páté ráno. To je to kouzlo červnových treků, šestnáct hodin světlo. Na Labskou boudu jsme cestou podél Mumlavy a následným prudším stoupáním k rozcestí U Čtyř pánů došli poměrně rychle. Ještě před tím jsme posnídali v útulně (u zmíněných Čtyř pánů), která je již postavena smysluplně. Přišla nám vhod, protože jsme už byli v mracích a nezřízeně foukalo. Prostě typické krkonošské počasí.

Následovala klasická transkrkonošská magistrála tedy cesta kolem pramene Labe, na Vysokou pláň, Sněžné jámy, Vysoké kolo, Velký Šišák, Mužské kameny, Dívčí kameny, Čihadlo, Malý Šišák a Stříbrný hřbet na Sněžku. Je to skoro dvacet kilometrů (z Labské boudy) a nemohu říci, že bych si s těžkým báglem závěrečné stoupání na naši nejvyšší horu nějak zvlášť užil. Ani Cassi nejevila žádné nadšení z toho, že se po pár letech vrací do známých míst. Radostná byla pouze Freya, ale ta byla radostná a skotačivá po celou dobu, takže to se Sněžkou asi nemělo co dělat.

Ačkoli jsme v průběhu dne potkávali více turistů (převážně Poláků) na Sněžce jsme byli v podvečerních hodinách sami. Dlouhá cesta se podepsala na mém koleni, které mi opět počalo vypovídat službu, takže jsem se na sestup do Pomezek vůbec netěšil, a když jsem zjistil že se do Krkonoš ženou bouře a lijáky, pojal jsem zbabělý úmysl sjet lanovkou do Pece a z Pece domů. V té chvíli ale vítr na Sněžce přesáhl rychlost vichřice, čímž výrazně překonal povolenou intenzitu pro provoz lanovky. Usoudil jsem, že bych to mohl stihnout na Růžohorky, kde v tu dobu ještě lanovka jezdila. Jenomže ze Sněžky na Růžovou horu mi to šlo už hodně ztuha, takže jsme poslední lanovku prošvihli. Dobří lidé však ještě žijí. Do Pece nás vzali „služební jízdou“ chlapy obsluhující stanici na Růžohorkách, a to gratis.

Zdržení však mělo za následek, že nám odjel i poslední autobus do Trutnova, takže jsem počal hledat nějaký penzion, ve kterém bychom přenocovali, tábořit v bouři, v KRNAPu někde ne okraji Pece se mi moc nechtělo. Z hledání mě vyrušil jeden z lanovkářů, který asi pochopil, jaký řeším problém, a nabídl mi, že mě jeho kamarád do Trutnova odveze. Stalo se. V osm jsme už byli ve vlaku a před půlnocí doma. Tím byla trochu předčasně završena čtvrtá etapa. Absolvoval jsem dosud trasu něco přes pět set kilometrů, což je zhruba polovina Severní větve. Přede mnou je tedy kousek východních Krkonoš, Broumovsko, Náchodsko, Orlické hory a Kralický Sněžník. Poslední etapou budou Jeseníky, Beskydy a Javorníky, víc toho do konce června asi nestihnu.