Cesta kolem Česka za 80 dní (Etapa III.)

„Svoji cestu si buď najdu, nebo si ji udělám.“ „Turista netuší, kde byl, cestovatel netuší, kam jde.“

TŘETÍ ETAPA: LABBSKÉ PÍSKOVCE – LUŽICKÉ HORY

Pokud mě první etapa přesvědčila, že cestu absolvuji celou vkuse, tak mě konec druhé a počátek třetí štace vrátil zpět na zem. Pochroumané koleno a další drobné neduhy mi připomněly, kolik že mi je let, že cestu si mám užít, a ne protrápit a že s nikým nezávodím, ani se sebou ne. Po desetidenním lízání ran, jsem nastoupil tam, kde jsem skončil, tedy v Jetřichovicích. Tam jsem stačil dojít v rámci už třetí etapy z Hřenska, a tam také zjistil, že klouzání po mokrých kořenech nedělá dobře mému poněkud opotřebovanému pohybovému aparátu.

Pokud bylo Ašsko, Krušnohorsko a Sněžnicko neočekávaně bezlidné, o Labských pískovcích a Českém Švýcarsku to říci rozhodně nelze. Ještě před tím je ale třeba si udělat trochu pořádek v zeměpisných pojmech oblasti, která se rozkládá zhruba mezi Děčínem a Libercem. V pojmenovávání míst se totiž mísí pojmy geografické s institucionálními, kterýmižto jsou, začnu-li od západu, CHKO Labské pískovce, NP České Švýcarsko, CHKO České středohoří (jižně od předchozích dvou území) a CHKO Lužické hory.

Geograficky jde o Děčínskou vrchovinu, Šluknovskou pahorkatinu, Lužické hory, České středohoří a Ještědsko-kozákovský hřeben. Dost komplikované je to geologicky. Jde o to, že třetihorní sopky se prodraly pískovcovým i křídovým podložím a vylité magma se různě spojilo s vyvrásněnými a staršími sopečnými celky. V této oblasti tak nacházíme kromě čistě pískovcových skal, vyhaslých sopek a vyvrásněných hřebenů i různé geologické slepence. Pro stezkaře to znamená, že na jedné krátké štrece šplhá po pískovcových skalách, klopýtá žulovou sutí a klouže nejen po čedičových deskách, ale i po opukových štěpech.

Já jsem tedy vyjma kořenů z počátku štreky klouzal po pískovci, to však jen do té chvíle, než jsem kolem Chřibské došel na Jedlovou, což je impozantní fonolitová kupa, abych chvíli nato popil pivo na hradě Tolštejn, což je zřícenina na znělcovém suku (a už dám s tou geologií pokoj). Luž byla na dohled, což mě utvrdilo v přesvědčení, že jsme opustili Labské pískovce a jsme v Lužických horách. Z povinnosti jsme se druhý den na Luž vysápali, a to z německé strany, kde je nádherný bukový prales a odměnou mi byly skvělé výhledy. Patrně z furianství jsme se ještě téhož dne vydrásali na Hvozd, kde byly úplně stejné výhledy a k tomu čtyřicet zpívajících německých mladíků. Rychlý sestup z Hvozdu po strmé a kamenité hraniční pěšině pak byl úplně pitomým nápadem, jak mi velmi decentně naznačilo pravé koleno.

Ze staré celnice v Kamlochu jsem večer kolem hory Sokol došli pod Loupežnický vrch, kde jsem v souladu s informacemi nalezl luxusní turistický přístřešek, převyšující komfortem mnohé útulny, který byl navíc na rozdíl od mnohých jiných zbudován na vhodném místě. Po teplé jasné a kupodivu i klidné noci (Freya ani jednou nezaštěkala) vyrážíme směr Hrádek nad Nisou. Je to krásná cesta Krásným dolem, Vraními skalami a podél Prokopovy skály. Neméně krásný pohled byl i na obědové menu restaurace u hrádeckého kostela. A nebyl to jen pohled.

Naopak o cestě z Hrádku do Oldřichova v Hájích mohu říci, že je to dvacet docela nezáživných kilometrů navíc v otevřené krajině. Odměnou mi byl překvapivě otevřený lokál ve Filipce nesoucí název Hausmanka u Kozy. Je to taková „jedová chýše“, ale majitel peče ve staré litinové peci náramné pochoutky, které je třeba zapíjet místním chutným pivem. Znaveni pochodem a pohostinstvím Hausmanky jsme těsně před bouřkou nepohrdli noclehem v řopíku, kterýžto byl vystlán suchým bukovým listím. Co se dělo v noci nevím, neboť jsme byli s čubinami izolováni od okolního světa půl metrem železobetonu. Ráno však bylo patrné, že řádně lilo.

Do Hejnic jsme po příjemné dvouhodinové procházce mezi pastvinami dorazili už kolem osmé a u snídaně v cukrárně u kostela jsme při pohledu na hřeben Frýdlantského cimbuří mohli zkonstatovat, že jsme již v Jizerských horách, tedy již v další etapě pochodu.