Cesta kolem Česka za 80 dní (Etapa I.)

„Svoji cestu si buď najdu, nebo si ji udělám.“ „Turista netuší, kde byl, cestovatel netuší, kam jde.“

PRVNÍ ETAPA: KRÁSNÁ U AŠE – KLÍNOVEC

Když jsem počal cestu kolem naší republiky plánovat, napadala mě spousta variant, kde začít a jak jednotlivé etapy rozplánovat. Nakonec jsem z řady důvodů zvolil standardní trasu i členění, jak ji navrhl ve své knize a příspěvcích Martin Úbl, tedy cestu z Krásné u Aše, konkrétně z nejzápadnějšího cípu Česka, který je ještě několik kilometrů za Krásnou, dál na sever.

Ten nejzápadnější bod České republiky je zcela jasně poznamenán oním stezkařským hnutím. U Krásné je velká útulna s kempovacím místem a na samotné hranici je „obyvatelný přístřešek“. Jinak je okolí Aše bohem zapomenutý kraj. Poslední výspou turistiky je rozhledna Háj a kemp pod ní.

Přiznám se, že ačkoli jsem po českých vlastích zcestovalý, tento kraj jsem vždy opomíjel. A byla to škoda. Nejsem asi sám, a tak i přes stezkařský boom nepotkávám v přírodě prakticky vůbec žádné lidi. Z výše uvedených důvodů zde rostou luxusní útulny, ale staví se na pro mě zcela nesmyslných místech, blízko civilizace a v dostupnosti autem, což úplně popírá smysl útulen a logicky vede k jejich zneužívání.

Jelikož cesta vlakem z Prahy přes Cheb a Aš trvala půl dne a zbylý den zabrala cesta na onen klíčový punkt a zpět, trávím první noc na pohodlném fleku ve svahu pod Hájem, který nám poměrně neochotně uvolnili místní divocí vepři. Ti také v noci přišli několikrát zkontrolovat, jestli tam stále jsme, což se vůbec nelíbilo mladší z mých dvou hovawartích fenek, Freye, kterážto jim jasně vysvětlovala, že tu jsme a budeme.

Když jsem z důvodu neustálého psího hlášení po několikáté usínal napadlo mě poprvé, že po ani ne dvacetikilometrovém pochodu nenáročným terénem jsem natolik zničený, že tu cestu prostě vůbec nedám. Odborníci, mezi které bych se klidně sám počítal, doporučují na takový trek velmi úsporné balení a batoh s váhou do deseti kilo. Jak to ale udělat, když jen psí krmení a propriety váží to, co by měl být celý náklad? K tomu je s ohledem na květnové horské etapy nutný stan, péřovka, nějaké to oblečení, vařič, trocha jídla a základní cestovatelské vybavení. Suma sumárum mám na zádech pětadvacet kilo a váhu mohu snížit jen o to, co postupně odjíme, přičemž v mém případě to budou jen deka. Naštěstí je tady všude dostatek vody.

Druhý den se vše jeví v jasnějších barvách, jdeme romantickou krajinou, ve které se náhle místo pastvin procházíme golfovým hřištěm u obce Hazlov. To sice není tak romantické, ale je zde permanentně otevřené a dobře vybavené občerstvení. A aby toho obžerství nebylo málo, večeříme v krčmě na hradě Vildštejn ve Skalné a s plnými bříšky nocujeme v nedalekých skalách.

Ráno je dost chladné, takže hbitě vyrážíme přes městečko Luby, ve kterém to vypadá jako pár let po válce (ještě o tom bude řeč), po hřebenu na výjimečný skalní útvar Vysoký kámen. Odpoledne pak procházíme nádhernými loukami do Kraslic, kde opět bezpečně nalézáme jedinou funkční hospodu, ve které se dobře vaří, a světe div se, sedí tam dva stezkaři s kytarami. Takže večer ve znamení kultury. Spíme ve stanu na kopci nad Kraslicemi. Tuto noc už silně mrzne.

Následuje už vysloveně krušnohorská pasáž k obci Přebuz a dál přes Přebuzská vřesoviště a Rolavská vrchoviště. Je to magická krajina, jejíž kouzlo je umocněno tím, že jsme za celý boží den nepotkali mimo obec jediného člověka. Spíme na konci vřesoviště u pramene potoka, který vyvěrá z jakési skalní pukliny (také se o tom ještě zmíním).

Stáváme do mrazivého, ale slunečného rána. Nad námi hlídkují krkavci a snad jen sto metrů od nás vyvádí liška z nory své nezbedné potomky. Cesta do Horní Blatné vede přes nádherné pláně s minimálním převýšením, v době oběda tak přicházíme do městečka, kde se nám do cesty staví hotel Modrá hvězda. Tam nás sice nečeká Oldřich Nový ani Nataša Gollová, ale mallorský kuchař (a zároveň majitel hotelu), který tam kouzlí naprosto neuvěřitelné kulinářské kreace (ještě se k tomu vrátím). Na konci městečka nás ještě vláká do jakéhosi sklepení hamburský námořník, který v něm vede velmi svéráznou hospodu. Poměrně unavení nocujeme pod přístřeškem nad Blatnou. Jelikož mám z každé strany přitulenou jednu chlupatou holčinu, ani mi nepřijde, že mrzne až praští.

Zima nás rychle vyhání z pelíšků a bez snídaně kopírujeme cestu Blatenského příkopu a dále přes Božídarská rašeliniště a Mrtvý rybník do Božího Daru a na Klínovec. Jakkoli jsou celé Krušné hory v tomto čase pusté, v Božím daru to vypadá jako v Disneylandu a na Klínovci jak by smet. Pod rozhlednou je ale příjemná restaurace, kde se dobře regeneruje. Samotný objekt na Klínovci je jedna velká ostuda. Rozpadlý a zanedbaný areál je tak nevábný, že kdyby mi zde nekončila první etapa cesty, klidně bych ho obešel. Ví bůh, kvůli čemu sem mimo lyžařskou sezónu lidé jezdí. Kousek pod vrcholem je opět na zcela nesmyslném místě pěkná útulna. Po dlouhé cestě nám tentokrát přijde vhod, že nemusíme hledat nějaké nocležiště. Tím končí první cirka 120 km dlouhá první etapa Cesty.

(Následuje 2. etapa z Klínovce do Hřenska)