Cesta do hlubin myšlenkových pochodů kocoura Jaroslava Flegra

Kdo jsem já, abych hodnotil profesora Karlovy univerzity pro obor ekologie a odborníka v oblasti evoluční biologie, ekologie, etologie a parazitologie, a hlavně gurua v problematice „COVID“. Na kocoura si ale troufnu.  

Možná vám přijde divné, proč se zamýšlím nad duchovním životem Micíka, a ne jeho majitele. Důvod je prostý. Kdo jsem já, abych hodnotil profesora Karlovy univerzity pro obor ekologie a odborníka v oblasti evoluční biologie, ekologie, evoluční psychologie, etologie a parazitologie, a hlavně gurua v problematice „COVID“. Už jsem to totiž jednou udělal a byl to pěkný mazec. Schytal jsem to od vědecké obce, od Flegrových fanynek i od amatérských covidologů, a to jsem ani nezpochybňoval profesorovy názory, ale jenom jsem se zamýšlel na tím, jestli je rozumné určité postoje v určitou chvíli vyjadřovat.

Přiznám se hned na začátku, že trochu fabuluji, protože o myšlenkových pochodech kocourů toho moc nevím. Přestože jsem studoval stejnou školu i podobné obory jako profesor Flegr, rezignoval jsem záhy na vědu a vrhl se do praxe, stejně jako jsem zcela zásadně počal upřednostňovat psy před kočkami.  Z toho by mohl kdekdo pochopitelně usuzovat, že těžko mohu s profesorem Flegrem najít společnou řeč, respektive mu na stejné úrovni názorově oponovat. Ono je to však trochu jinak.

Vůbec jsem na kočky nezanevřel a nezanevřel jsem ani na vědu. Cítím velký respekt k číčám a obdivuji se jejich nezávislosti, a stejně tak respektuji vědce a v jejich nezávislosti spatřuji zcela zásadní aspekt jejich činnosti. Podporuji kočky ve všech jejich podobách a vědecký výklad světa budu hájit před pavědeckým do roztrhání těla a proti všem, přestože si uvědomuji, že ona nezávislost (koček i vědců) může být kdekomu trnem v oku.

Přejdu k meritu věci: Myslím, že se kocour Jaroslava Flegra přestal chovat jako příslušník svého druhu, tedy, jak říkáme my přírodozpytci, kočky domácí (Felis catus), která vznikla patrně domestikací kočky plavé (Felis silvestris lybica). Počal se chovat jako vědecký aspirant Univerzity Karlovy a v tomto smyslu počal se svým majitelem polemizovat. Proč se tak stalo, nevím, protože, jak jsem předeslal, nejsem evolučním biologem. Ovšem ta proměna se nestala pouze u Micíka, ale počal se měnit i profesor Flegr.

O změnách osobnosti (lidí, ne koček) se můžeme dočíst již u Roberta Louise Stevensona, ale v tomto případě to není tak dramatické. Jaroslav Flegr se nemění z Jekylla na Hyda, ani naopak, ale jsme svědky toho, jak se z vědce univerzitního typu, stává vědec typu mediálního. Tato proměna bezpochybně svědčí veřejnému prostoru, do kterého se z nějakého neznámého důvodu snáze dostávají idioti než univerzitní profesoři, a svědčí snad i panu Flegrovi (o kocourovi ani nemluvě). To jediné, co z této metamorfózy neprofituje, je věda samotná.

Přeměna kočky ve vědeckého aspiranta je naprosto pavědeckou záležitostí a přeměna osobitého vědce v mediálního šoumena, který bude patrně v budoucnu dělat propagaci kočičím antiparazitickým obojkům, přípravkům na růst vlasů, tabletám na hubnutí nebo se vydá cestou od prognostiky covidové třeba do prognostiky sociální, ekonomické nebo rovnou politické, je také čímsi iracionálním.  Stačí však jen krůček, mediální kocouři totiž zatnou drápek, aniž by si toho zaseknutý všiml.

Opustím-li na závěr polohu určité nadsázky, dovolím si konstatovat, že vědci do veřejného prostoru zajisté patří, že dobrá medializace a popularizace vědy je nesmírně důležitým počinem, a také velmi náročnou disciplínou, kterou neovládá kdekdo, ale bohužel způsob, prostředky, argumenty i faktický obsah toho, čím se prezentuje profesor Flegr, mi přijde jako velmi nešťastné, a to bez ohledu na to, jestli se jeho slova potvrdila či nikoli (což je asi tak půl na půl) či se v budoucnu potvrdí, nebo nepotvrdí. Je to jen moje osobní stanovisko, ale mám rád kočky, které zůstanou kočkami, a vědce, kteří zůstanou vědci.  

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Flegr