Československo osvobodili Američané!

Uvedla to europoslankyně Nerudová a rozpálila tím doběla všechny vítače a uctívače rudoarmějců. Nejdříve ve studiu „nočního vlka“ Foldynu a potom jemu podobné.

Nešťastná poznámka Danuše Nerudové v Otázkách Václava Moravce, po které místo doplnění či dovysvětlení následovalo jen konstatování moderátora, že jen část naší země osvobodili Američané, a dál se toto téma už neprobíralo, lomcuje mediálním světem. Paní Nerudová to dovysvětlit měla, respektive neměla se nechat vyprovokovat blábolením pana Foldyny a něco takového plácnout. Na každý pád tyto skutečnosti, které moc nesouvisí s výše uvedenou diskusí, se dovysvětlovat mohou a také mají.

Zásadní historická fakta jsou jasná. Soudní a informovaní lidé nefalšují historiky posvěcené skutečnosti. Faktem je zásadní podíl Ruska na porážce nacistického Německa, stejně jako všechny s tím související faktické okolnosti, které ovšem dřívější gloriolu rudoarmějců uvádí na pravou míru, která až tak lichotivá není, ale to už jsme u hodnocení oněch historických reálií. V tomto ohledu se můžeme bavit o tom, oč byl ruský bolševický režim lepší než ten nacistický, jestli ono osvobození nebylo jen mocenským úsilím o rozšíření sovětské sféry vlivu, což vedlo ke vzniku vazalských států a bylo počátkem nové okupace. Lze hovořit i o tom, že se ruští „osvoboditelé“ chovali na dobytém území jako divá zvěř, a to bohužel nejen na území nepřítele.

Někdy mám pocit, že mnozí z nás setrvávají v onom propagandistickém vnímání 2. světové války, které bylo mojí generaci vtloukáno do hlavy, a které je možná v ještě absurdnější míře vštěpováno Rusům. Nebál bych se říci, že se v Evropě v podstatě střetly dva zločinné režimy, dvě zločinné ideologie, dva zločinně fungující státy a dvě zrůdy v jejich čele. Nejdříve se chtěli dohodnout (dohoda Molotov-Ribbentrop) a Evropu si rozdělit, posléze ten větší blázen z obou zločinců se rozhodl toho druhého napadnout, čímž nastalo to, čemu nás nutili říkat velká vlastenecká válka. Z hlediska Rusů to tak bylo, bránili svou zem, poté ovšem vedle dokonání porážky nepřítele fakticky obsadili veškerá dobytá území.

O svoji sféru vlivu usilovali bezpochyby i Američané, ale historie poměrně jasně ukázala onu rozdílnost přístupu. Na jedné straně vznikly, respektive na předválečné období navázaly svobodné demokratické státy západní Evropy a na druhé straně vznikl blok nových totalitních ruských gubernií svázaných zvrácenou ideologií a také praktikami. Takto lze toto historické období vnímat s odstupem mnoha let a po zveřejnění zatajovaných a zakazovaných informací. V reálném čase to drtivá většina lidí vnímala jinak a mnohým se nový politický režim docela zamlouval. Bohatá menšina byla zbavena majetku, lúzrům se naskytly nebývalé příležitosti a obvykle mlčící většina se ještě lépe naučila mlčet.

Je složité a také zrádné zaujímat i ke zcela reálným a poměrně vzdáleným historickým skutečnostem emocionální stanoviska, protože býváme ovlivněni tím, co po nich následovalo a co se reálně děje. Osobně mi přijde zbytečné vracet se k historickým událostem, které již nemají žijící pamětníky, jiným způsobem než jako k té vzdálené historii. Myslím, že nikdo neklade květiny ke hrobům padlých vojáků císaře Napoleona či vévody z Wellingtonu a maršála Blüchera na straně druhé, husitům a křižákům, Římanům a Kartagincům nebo Řekům a Peršanům kde si u Thermopyl. Proč klást květy na hroby rudoarmějců? Těžko někomu pak zazlívat, že v tom spatřuje uctívání těch „rudoarmějců“ současných.

Nic nám však nebrání vyjádřit lítost nad jejich smrtí, protože ty tehdejší, stejně jako ty současné přivedli na válečná jatka choré mozky vůdců: Napoleonů, Hitlerů, stejně jako Putinů. Přestože paralely evidentně existují, válka na Ukrajině je toho jasným příkladem, tak je podle mého názoru rozumné s nimi příliš neoperovat. To platí i pro paní Nerudovou a dvojnásobně pro pana Foldynu.