Česko je nejkrásnější zemí na světě. Jen je škoda, že zde žijí Češi!

Kritéria a hodnocení krásy jsou velmi individuální a hodnocení národa a s tím i typických národních rysů a povah jsou značně ošemetná.

Pro název článku jsem použil citát, jehož autorem je Vlasta Burian. Upřímně řečeno, geniální komik, zpěvák, nadaný sportovec i úspěšný podnikatel rozhodně nebyl žádným velkým myslitelem a onen výrok dost možná vyjadřuje jen hořkost, kterou musel Burian pociťovat poté, co byl po válce umělecky i existenčně likvidován.

Jsem opravdu dalek toho, abych se pokoušel exaktně definovat národní povahy a nechtěl bych ani paušálně hanět příslušníky vlastního národa, kteří si stejně jako příslušníci ostatních národů nesou určité dědictví doby, ve které žili a ve které žili jejich vychovatelé i vzdálenější předci. Napsalo se mnoho slov o neblahém čtyřicetiletém vlivu komunismu u nás, a teď si představme, že třeba v Rusku trvá doba různých podob totality více jak sto let, a pokud vezmeme v potaz ruský carismus, který se dost lišil od našeho vcelku přívětivého c.k. mocnářství, tak je ta doba ještě mnohem delší.

Nechci výše uvedeným konstatováním nikoho omlouvat, protože člověk byl obdařen svobodnou vůlí a může se do jisté míry vzepřít i tomu, co ho determinuje, a také všemu, s čím se nechce ztotožnit, co odporuje jeho chápání morálky, cti a svobody. Někdy je to jen prostá otázka volby, jindy je však takový počin spojen s projevy osobní statečnosti, ne-li s hrdinstvím. Velmi rádi si připomínáme naše hrdiny. Asi to bude tím, že jako národ jsme mnoho hrdinství, cti ani svobodomyslnosti v historii neprokázali, proto jsme tak často sáhli po různých pseudohrdinech, či jsme si je rovnou sami stvořili.

Na jiných místech jsem už několikrát uvedl, že moc nerozumím pocitům hrdosti na skutečnosti, do kterých jsem nikterak nezasáhl a na jedince, které jsem nijak neovlivnil, a týká se to i hrdosti národní. V době hluboké totality mi byla ve škole vštěpována hrdost na husity, revolucionáře, protifašistické bojovníky a budovatele nového společenského řádu. Díky své antibolševické výchově jsem tomu moc nepodléhal a po odhalení netendenčních pohledů na ony hrdiny jsem je počal opatrně prosívat. Někteří v sítu uvízli, ale mnozí jím beznadějně propadli.

Nedávno jsme si připomněli výročí sovětské okupace, při které, stejně jako při té nacistické, prokázali statečnost, čestnost a touhu po svobodě a spravedlnosti spíše jen jedinci než národ jako celek. Možná právě ona poddajnost a přizpůsobivost jsou pro nás tak typické. Odbojnost, vzdor a protestuchtivost se u nás většinou projevují jen tehdy, není-li to spojeno s rizikem postihu či jen s pouhými problémy. Snad právě proto jsme byli tak snadno navedeni k adoraci husitů, kteří se jako jedni z mála skutečně vzepřeli, leč napáchali při tom tolik zla, že to obdiv k nim poněkud komplikuje.

V tomto ohledu je typickým českým „hrdinou“ dobrý voják Švejk, kterýžto možná není komplikovanější postavou než jeho stvořitel, ale pohledy na Švejka se také poněkud různí, a to patrně z důvodu, že někteří neoddělují románovou postavu od podstaty literárního díla a jeho autora. Z málokteré knihy vysvitá ona ničemnost, blbost a surovost světové války tak jednoznačně jako z Osudů dobrého vojáka Švejka, přičemž Švejk sám o sobě není nositelem kritiky válečného šílenství, ale spíše jen sprostředkovatelem oné absurdity. Švejk je geniálním idiotem a opakem k protivnému typu „problematických povah“ v každé situaci nespokojených, poněvadž Švejk je spokojen za každé situace, a tak má se svým pitomým, ale mazaným dobráctvím v každé situaci navrch. Tento lidský typ by nás asi neoslovoval, kdyby nebyl součástí našich povah, stejně jako třeba Don Quijot, Faust či Hamlet. Na každý pád mi přijde spojování Švejka s češstvím trochu absurdní.

Toto zamyšlení patrně bude postrádat pointu. Nedoberu se asi žádného závěru, natož pak řešení. Celá tato úvaha je jen výsledkem mého smutku nad stavem velké části naší společnosti. Jsem poměrně kritický ke způsobu řízení této země, ale nemám pocit, že by právě životní úroveň byla tím, co činí lidi horšími v duchu citátu: „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“ Respektive Francois Villon ve Velkém testamentu, stejně jako Voskovec s Werichem v Baladě z hadrů měli na mysli spíše nuzotu fyzickou, se kterou byli bezprostředně konfrontováni, kdežto tato doba přináší spíše nuzotu duševní a morální, která však taktéž, a možná ještě více, z lidí lotry činí.

Když žehráme na politiku a různé představitele státu, jako bychom si ani neuvědomovali, že tento stav je odrazem obecného stavu společenského, na kterém se podílí každý z nás. Jako bychom nechtěli slyšet, že často jen naše nezodpovědnost, lehkomyslnost a různá morální selhání nám komplikují život a my pak hledáme viníky mezi těmi, na které všichni nám podobní nadávají. Řekl bych, že z materiálně založené společnosti se vytrácí radost i z těch materiálních statků, a jelikož duševními statky nedisponujeme, či jsme je potlačili, a rodinné svazky jsme rozvrátili, není z čeho brát, není se z čeho radovat. Tento stav pak nutně vede k negativnímu vnímání všeho kolem nás.

Jsem přesvědčen, že právě tyto skutečnosti vedou, a vždy v historii to tak bylo, k rozmachu pochybných i zločinných ideologií, vede to k obecnému stavu nedůvěry k elitám, jejichž pozice suplují pseudoelity mnohdy v podobě morálně zcela zvrácených jedinců, kteří se snaží sdružovat lidi proti domnělým nepřátelům a domnělým hrozbám. Typické jsou v tomto směru nacionální vášně, xenofobní a homofobní nálady, obecná netolerance ke všem a všemu, a naopak požadavek být druhými i systémem tolerován, ač překračuji veškeré meze.

Vrátím-li se k prvoplánově hanlivému výroku o Češích, nemyslím si, že by jenom Češi byli takto postiženi. Možná je to někde lepší, ale obecně je takto postiženo celé lidstvo, takže by se dal Burianův citát upravit třeba tak, že: Země je krásné místo ve vesmíru, bohužel ho však ovládl druh Homo sapiens sapiens, kterýžto však svoji existenci na této planetě dříve či později z důvodu vlastní hlouposti ukončí a za pár milionů let Evoluce vynese na svůj pomyslný vrchol nějakého rozumnějšího tvora. S notnou dávkou nadsázky to však může dopadnout i tak, že Češi na planetě zůstanou, protože: Tam, kde hynuli vlci, tam, kde hy, tam, kde hy, tam, kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobí!