Česká socialistická republika

Jsme sociální nebo socialistický stát? Občané, nebo manipulovatelné stádo na státu závislých, nesvéprávných jedinců, kteří potřebují dotace, příspěvky, slevy, úlevy a všemožnou ochranu, které splácí loajalitou a projevy rezignace?

Nedávno jsem se v jiném článku (k přečtení zde) zamýšlel nad tím, jestli se to, co nazýváme totalitou, k nám opravdu vrací. Já sám, stejně jako někteří diskutující (a také pan Kvapil, který to zajímavě rozvedl ve vlastním článku, k přečtení zde) jsme došli k názoru, že se nevrací totalita ve své komunistické či snad dokonce fašistické podobě, ale že se dají vysledovat v naší společnosti jevy, jejichž důsledky se nápadně podobají chování občanů v totalitních režimech. Dalším logickým krokem se tak stala úvaha, proč tomu tak je? Proč stát postavený na demokratických principech se stává molochem, kterému, jako onomu semitskému božstvu, přinášíme za oběť vlastní svobodu?

Je asi potřeba konstatovat, že společnost zavalená absurdním množstvím příkazů, zákazů, kontrol, byrokratických procedur, vyhlášek a zákonů není nějakou českou specialitou, ale je to spíše obecný stav západní společnosti jako takové. Na základě toho mnozí míní, že tento systém je nám jaksi implantován jako daň z našeho členství v EU, a proto titíž také často vidí ve vystoupení z tohoto společenství i nápravu aktuálního stavu. Osobně bych řekl, že naše unijní členství k tomu přispívá, stejně jako fenomén globalizace a obecných společenských trendů, ale velmi často náš stát přistupuje k opatřením, které nám nikdo nenařizuje, případně kterým se je možné úspěšně vzepřít.

Jinými slovy nemá smysl svalovat vinu na někoho jiného. To, co se v naší společnosti děje, prosazuje a implementuje politická garnitura, kterou jsme si svobodně a demokraticky zvolili, a to často s vědomím, že toto bude činit. V neposlední řadě je nutné se také zeptat, komu tento systém opravdu vadí, a komu naopak vlastně vyhovuje, byť si naším tradičním způsobem zanadává, ale nic neřeší. Je tak docela možné, že se tu rozčiluji nad něčím, co majoritní část společnosti akceptuje, čímž donkichotsky bojuji proti větrným mlýnům, do jejichž lopatek vesele fouká většina občanů.

Nevracíme-li se do totality, neznamená to, že se nevracíme k socialismu. Socializace společnosti, což je proces, kterým již dlouho prochází Západní Evropa, je zákeřný tím, že je ke svým občanům mimořádně vstřícný. Ten princip je založen na tom, že se stát o občana stará, rozdává napotkání z veřejných financí obrovské sumy všem, kdo prokážou jen nepatrnou míru potřebnosti, a těm kterým přímo nic nedává, zabezpečuje gratis všemožný servis a ochranu.  Logickým dopadem toho je, že pokud se někdo stará, nabývá i pocitu, že má právo organizovat, řídit a zakazovat. A není to jen pocit, k zabezpečení bezpečnosti občana před jinými občany i před sebou samým je nutné direktivně omezovat některá jeho práva a dodržování nastolených pravidel také kontrolovat a vymáhat.

Hranice toho, co kdo vnímá jako správné a normální, a co jako nesmyslnou šikanu, je velmi subtilní. Uvedu příklad: Zákaz řízení motorových vozidel pod vlivem alkoholu asi obecně respektujeme, diskutabilní to může být u cyklistů a absurdní nám to asi přijde u vodáků a „řidičů“ šlapadel na přehradě. Opilý řidič auta ohrožuje kromě sebe hlavně ostatní, opilý řidič šlapadla, pokud vůbec někoho ohrožuje (myslím, že je ve stejném ohrožení jako plavec nebo běžec), tak jen sám sebe, případně spolujezdce, který s ním dobrovolně nasedne. To se dá zobecnit. Je nutné, aby nás stát ochraňoval před námi samotnými? Vypadá to, že ano. Na tom jsou přeci založeny restrikce kouření (v budoucnu třeba i ve stravování) vyjma těch, kdy kuřák obtěžuje nekuřáka tam, kde nekuřák nemá volbu. Tam mi také přijde ta restrikce oprávněná.

Na tomto jediném příkladu se dají demonstrovat možná stovky zákazů, příkazů, kontrol a procedur, díky kterým se občan stává jakýmsi nesvéprávným kolečkem v soukolí, které se musí otáčet přesně tak, jak je celý absurdní stroj nastaven, ale předchází tomu výše uvedené: stát se o nás stará- všechna kolečka pravidelně maže. Stará se tam, kde je to asi dobré a správné, ale také tam, kde je to zbytečné a absurdní, ale je těžké onu starostlivost odmítnout a málokdo dotace, příspěvky, slevy, úlevy odmítnout dokáže, což konečně v případě jednotlivce zbytečné, protože se tím žádné restrikci nevyhne.

Abych nebyl špatně chápán, nestavím se zcela proti nějaké sociální politice státu, ale mám za to, že i ona funguje podivně. Do sociální oblasti putují stovky miliard ze státního rozpočtu, ale sbíráme víčka od lahví, aby mohl nějaký invalida prožít důstojný život, přestože je to právě on, na koho by měl sociální systém pamatovat, a ne na ty, kteří jsou zdraví, svéprávní, a tudíž způsobilí se o sebe postarat. Paradoxně je pak komplikován život těm, kteří se chtějí starat sami o sebe. Při podnikání nesou veškerá rizika a od státu požadují jen to, aby jim neházel klacky pod nohy a nastavil jim takové daně a odvody, aby vůbec mělo podnikání smysl. Náš stát podporuje s vidinou obrovských částek vybraných na daních a s touhou po zabezpečení zaměstnanosti mamutí společnosti, které by se bez toho obešly, a likviduje malé firmy, které jim nemohou často konkurovat. Třeba u výrobců aut je to logické, u obchodních řetězců naopak zbytečné a kontraproduktivní.

Často čtu stesky, jak nízké je naše národní sebevědomí, a jak je tupena naše národní hrdost. Dopujeme se kvůli navyšování obojího úspěchy našich sportovců, umělců či vědců, kteří činní zlomky promile populace, a na jejichž úspěších máme pramalou zásluhu, místo abychom pracovali na tom, díky čemu bychom mohli být sebevědomí a oprávněně hrdí na své vlastní úspěchy. Hledáme imaginární nepřátele, abychom se proti nim mohli semknout, místo toho, abychom se stmelovali pro něco. Jak ale dodat hrdost a sebevědomí ozubenému kolečku, které někdo pouze natahuje, a ono zub po zubu s ostatními kolečky tupě uvádí do chodu celý systém. Asi to nelze jinak, než stroj rozebírat a sestavovat tak, aby celý mechanismus fungoval jako mnoho malých, ale samostatných a nezávislých mechanismů. Čím ale začít?

Málem bych zapomněl na definici pojmů „sociální“ a „socialistický“, respektive pokus o ní, protože žádná jednoznačná definice těchto mnohoznačných slov neexistuje. Ke slovu socialistický se váže ideologie socializmu, což je spíše systém ekonomického uspořádání.  V socializmu je preferováno vlastnění výrobních prostředků státem, jak to pamatujeme z předlistopadových dob, ale socialistickými se dají jistě nazvat i tendence státu do soukromého hospodaření zasahovat a snahy ho řídit. Naproti tomu je pojem „sociální“ velmi obecný a ve spojení „sociální stát“ si můžeme představit i stát s fungující tržní ekonomikou, ve kterém je však kladen důraz na sociální rovnost, potlačování chudoby a sociální integraci znevýhodněných skupin občanů.  

Myslím, že je dobré žít v sociálně vyváženém státě, ale socialistické tendence jeho ekonomiku poškozují a zasahují často osobních svobod občanů, což se mi jeví jako velmi aktuální.