Čelíme dramatickému rozmachu neomarxismu ve společnosti

Setkáme se s ním všude, v médiích, v politických diskusích a šarvátkách i v běžné komunikaci. Marxismus se vrací ve své "neo" podobě jako uragán, a to nejen u nás, je to globální fenomén postihující celou západní civilizaci.

Hned v úvodu chci uklidnit všechny, kteří si zoufají "kam ten svět spěje". Nebojte se, svět sice dost možná míří do horoucích pekel, ale nebude to asi kvůli neomarxismu. Obrovský mediální boom prodělává pouze tento výraz, nikoli reálná podstata tohoto pojmu. Podle mediálních analýz používání slova "neomarxismus" za poslední rok ve sledovaných médiích vzrostlo asi osmkrát. 

Přestože má "neomarxismus" svoji vcelku ustálenou definici v podobě prostého navázání na myšlenky Karla Marxe, stal se z něho pojem ne nepodobný výrazům, jako je "pražská kavárna" nebo  "sluníčkář"  a dokonce se někdy používá pro označení stejných postojů stejných lidí a posléze pak už jen jako nadávka určená jakémukoli názorovému oponentovi.

Stejná mediální analýza také dovede (ve sledovaných médiích) rozpoznat, kdo konkrétně se aktuálně výraznou měrou zasloužil o "popularizaci" tohoto slova. Mistry tohoto oboru jsou otec a syn Klausovi, což mně osobně přijde s ohledem na jejich inteligenci a vzdělání docela smutné. Faktem je, že někdo možná používá tento výraz z nevědomosti či z prostého ignoranství, ale na příkladu dalšího zasloužilého protagonisty, předsedy ODS Fialy se dá dokumentovat, že to s tím vždy nesouvisí. Politolog jistě pravý význam termínu zná. 

Je zajímavé, že výraz používají i představitelé levice, snad proto, aby deklarovali, že na rozdíl od jiných nejsou reprezentanty levice marxistické. Obzvláště oblíbené je používání "neomarxismu" v kritice Evropské unie. Není vůbec neobvyklé zaslechnout výrok, že "celé EU je neomarxistický spolek". Nikde se ovšem nedozvíte, na základě čeho se někdo takto vyjadřuje. Vezmu-li v úvahu, že je Unie sdružením států a její struktury vzešly z voleb v členských zemích, tak  by asi většina z nás (myšleno Evropanů) musela být neomarxisty, což působí jako pěkná pitomost. 

Nepřijde mi rozumné předpokládat, že by nějaká výrazná část společnosti tíhla k marxismu. K marxismu logicky inklinují členové KSČM, a to možné ne zcela všichni, a už vůbec to neplatí pro všechny voliče Komunistické strany, kteří se často etablují z řad chronicky nespokojených lidí vzpomínajících s láskou na zašlé časy, a ne z ideologicky vyhraněných "levicových filosofů".

Zaznamenal jsem použití výrazu "neomarxismus" či "neomarxista" i u lidí, u kterých bych to nečekal. Je to oblíbený termín ve slovníku kuchaře Polreicha či "prezidenta" Bartošky, ale také ekonomky Šichtařové či kardinála Duky. U prvních dvou se patrně jedná o poněkud hloupé používání módního slova, druzí dva, stejně jako dříve zmínění, patrně cíleně pomocí podobných výrazů zkreslují náhled na jevy i osoby, které chtějí zkritizovat a pohanět. 

Je už asi poněkud otřepaným apelem, aby lidé nazývali věci pravými jmény. Patrně je ale velmi lákavé označovat své odpůrce a jejich činnost výrazem, který není ani žalovatelný, ani mediálně nepřijatelný, a přesto je pro většinu lidí dostatečně odpudivý, ačkoli málokdo dokáže podstatu jeho použití definovat a obhájit.  Možná, že mi pod tento článek někdo napíše, že jsem typický neomarxista, i když je zcela patrné, že jsem sluníčkář, pražský kavárník, ekoterorista, obránce muslimů a anarchista. Ono je to vlastně docela jedno, nic z toho se vzájemně nevylučuje.