Být se Zemanem už není cool?

Dnes to asi vychází z módy, zítra to může být nejen „out“, ale také kaňka na kádrovém posudku.„Tak tys byl,milý hochu, loajální k Hradu? A dokonce jsi tam chodil na merendy a taky pro rozumy? Tak to sis tu kariéru pěkně pohnojil!“

Nechci vůbec skrývat své potěšení, že se od prezidenta odvrací čím dál tím více jeho politických spojenců a sympatizantů, stejně jako řada běžných lidí, kteří ho volili ať už na základě sympatií nebo jako menší zlo. Nepřijde mi na tom vskutku nic divného, ty excesy není asi možné tolerovat ad absurdum donekonečna. Jistě si nepřeji, aby byl někdo „kádrován“ za sympatie k prezidentovi, ale ve vysoké politice je docela zábavné sledovat, jak „peoplemetry“ některých politiků mění jejich postoje i vyjadřování.

Sociální demokracie je na zemanovské a protizemanovské křídlo rozdělena už docela dlouho, ale až nyní se ukazuje, že socdemáčtí zemanovci se takto neprofilovali z křesťanské lásky, ale pouze z prosté vyčůranosti. Být s někým, koho aktuálně podporuje většina národa je prostě strategické. A obráceně. K tomu, kdo přízeň ztrácí, je třeba nenápadně zaujímat kritické postoje, který mohou nakonec vygradovat výrokem:  „Já jsem vždycky říkal, že Zeman se prezidentem stát neměl…a že jsem za ním chodil kout pikle? Ale prosím vás, tak byla to hlava státu, ne?“ Zkrátka, když začíná loď (možná je to jen takový gumový člun) poněkud nabírat vodu, tak krysy začínají balit.

Pánové Chovanec či Zaorálek se už asi vůbec necítí dobře, když je jim připomínáno prezidentovo prohlášení o vzájemných nadstandardních vztazích. A když pan prezident tuhle utrousil, že plánoval Zaorálka jmenovat premiérem, ten se po zveřejnění této informace musel nutně osypat. Paradoxně tento stav může vést ke sjednocení ČSSD, protože nakonec všichni usoudí, že jim nic jiného nezbývá, než se postavit za premiéra. Nic se s tím konečně nedá pokazit. Když to dopadne dobře, budou mít na úspěchu podíl, když špatně, nebude je moci někdo nařknout z charakterových selhání a dřívější kritický postoj se dá vytáhnout vždy. Teď se však mnozí klepou před Zemanovými „polibky smrti“.

V tomto směru je skoro až zbytečné komentovat chování lidovců. Jejich vyčůranost a schopnost se spojit s kýmkoli a následně se od kohokoli distancovat, je patrně součástí genetické výbavy každého řádného lidoveckého partajníka už od dob prvorepublikových. A co zmůžeme s geny?

O mnoho zajímavější jsou některé reakce funkcionářů ANO. Tedy pozoruhodné se to může zdát asi jen na první pohled, protože ideové směřování politiků tohoto hnutí nikdo nezná, stejně jako to, čemu se říká vlastní názor. To je jako byste se zeptali někoho z managementu firmy, co si myslí o majiteli firmy, firemní politice a obchodních partnerech.  Ale když i sám majitel firmy ANO projeví jistou kritiku chování Hradu, což se včera ohledně šaškárny s demisí stalo, hned se objeví nějaký patolízal, který si přihřeje vlastní polívčičku.

 Z tohoto pohledu je zajímavé vyjádření Pavla Teličky, který, byť eurokomisař za ANO, nekritizuje jenom Zemana, ale rovnou i Babiše. Jelikož je Telička mimořádně schopný a předvídavý diplomat, vysvětluji si to tak, že ten už hraje jinou hru, na konci které se nakonec stane eurokomisařem zcela jiné politické strany.

Když se vrátím k nám běžným občánkům, včera jsem zaslechl u nás hospodě zajímavý rozhovor. Diskutovali v něm dva (spíše už bývalí) podporovatelé Miloše Zemana a jeden jeho odpůrce. Ten odpůrce Zemana byl pochopitelně na koni, jeden jeho bývalý volič se hájil tím, že nebylo „na výběr“ a následně k tomu přistupoval „státotvorně“, tedy podporoval i přes nesouhlas s chováním a některými projevy prezidenta demokraticky zvolenou hlavu státu. Třetí diskutér stále opakoval, že takový Zeman nebyl, že volil „jiného“ prezidenta, a že je patrně nemocný, čímž se stává nezpůsobilým pro vykonávání funkce.

Tento rozhovor mě vlastně inspiroval k napsání tohoto článku. Tímto pohledem do makro a mikro politiky se tak stále více ubezpečuji v tom, že se tato epizoda české politiky pomalu završuje, neboť se už  na té vysoké i nízké úrovni řeší, jak z toho vybruslit bez „ztráty květinky“. Nemám pochybnost, že se to všem podaří a je to, myslím, dobře. Vždyť mýlit se je lidské a politika je vlastně antonymem morálky.