Boj o Fučíka

„Jak se jmenujete?“–„Doktor Horák*!“–„ Sestro, kleště!“–„Fučík!“ To býval oblíbený studentský žert. Byla to reakce na vytvoření kultu někoho, kdo asi nepatří do pantheonu Národního muzea, ale koho není ani nutné zcela zatracovat.

Před pár dny vzplála diskuse o umístění Fučíkovy busty v pantheonu rekonstruované budovy Národního muzea. Ona sice vzplála trochu zbytečně protože, protože tam už 26 let není a s Fučíkem se svezl i Fráňa Šrámek, jehož socha zde pro změnu nikdy nebyla, a obojí dodnes nikomu asi moc nevadilo, ale stalo se to vhodnou příležitostí prezentovat, že se pohybujeme „ode zdi ke zdi“. Což se může někomu tak jevit, ale nejen v tomto případě to pro stanoviska historiků neplatí.

Rudá Marta a ta parta(j) se rozběsnily do ruda. Zcela zbytečně, a to nejen z výše uvedeného důvodu.  Julia Fučíka si komunisté zprofanovali sami jeho zcela absurdním zbožštěním. To vedlo k tomu, že krátce po listopadu ´89 byla zpochybněna i autentičnost Reportáže psané na oprátce, což bylo (pro později narozené) dílo v podobě motáku, které tento meziválečný novinář napsal v pankrácké věznici, v níž byl uvězněn a později (na jiném místě) popraven za odbojovou činnost. I za pochybnosti o pravosti díla je v jistém smyslu zodpovědný komunistický režim, který Fučíkův rukopis přísně střežil a vypustil z něj pasáž, ve které autor píše o spolupráci s gestapem. Pasáž podle znalkyně Fučíkova díla Jaroslavy Janáčkové dokazuje, že Fučík na gestapu vypovídal, ale ne, že by někoho udal.

Do určité míry si za ty pochybnosti může i sám fanatický komunista Fučík, který v meziválečném období napsal dvě komunismus adorující knihy reportáží o Sovětském svazu: V zemi, kde zítra již znamená včera a V zemi milované, ve kterých zcela nepokrytě lže. Na základě svědectví jiných autorů je jisté, že Fučík musel vědět o hrůzách, které se ve stalinském Rusku dějí, ale prezentoval pouze pochybná pozitiva, což jistě kreditu reportujícího novináře příliš nesvědčí. Jestli je zcela pravdivý obsah „Reportáže“, už asi nikdo nezjistí, ale spekulovat o tom na základě Fučíkova přístupu k faktům se jistě dá.

Už před nějakou dobou však znalci potvrdili pravost originálu tohoto díla a byly též na základě dochovaných výslechů vyvráceny spekulace, že byl Fučík kolaborant, tím spíše konspirační teorie, že jako nacistický pomahač dožil kdesi v Bolívii.  Naopak je patrné, že chránil Františka Halase, Jaroslava Seiferta a další osobnosti z oblasti kultury. Jestli se choval statečně, anebo jestli podlehl nátlaku věznitelů, zůstává do značné míry spekulativní.  V této souvislosti je třeba dodat, že komunistická, neřku-li levicově smýšlející, byla velká část meziválečná generace umělců. Mnozí však byli poněkud zdrženlivější a mnozí také pod vlivem poválečného vývoje toto svoje mladistvé nadšení „zrevidovali“, k čemuž už Fučík nedostal příležitost. Pro jiné, a to i velké spisovatele, se naopak stal komunistický režim dojnou krávou. Mnoho komunistů bylo také za války vězněno a popraveno, a to i řad spisovatelů. Za všechny jmenujme Vladislava Vančuru, jehož dílo zcela zásadně převyšuje dílo Julia Fučíka, takže jeho busta, stejně jako busty mnoha jiných, by se na ona místa hypoteticky hodila asi více.

Obecně je oslavná prezentace historických osobností složitá a tomuto počínání sluší jistá zdrženlivost. Je asi rozumné se povznést nad kontroverze osobností z dávné minulosti, oslava či zatracování Jana Žižky z Trocnova mi přijdou docela legrační, a to platí i pro významné postavy „politicky neutrální“. Je zbytečné relativizovat pohled na díla autorů z důvodu jejich politické orientace či kvůli jakýmkoli osobním selháním. To však není případ Julia Fučíka, ten byl naopak slaven kvůli své politické orientaci.  Zbožštění nesluší ani lidem významným a pozitivně vnímaným, natož pak těm, jejichž život i dílo, jak už to tak často bývá, mají své kladné i záporné stránky. 

* Doktor Horák bylo jedno z Fučíkových "alter ego". Mladý Fučík měl zálibu v převlecích a na jejich základě vzniklých mystifikacích.