Black Friday aneb také stojíte frontu na Gotta?

Místo piety jsme svědky cirkusu. Místo tiché vzpomínky vidíme okázalé projevy smutku nebo hysterické výlevy lidí, kteří asi zapomínají, že zemřel starý nemocný muž. Úcta se projevuje jinak a dramatický smutek není na místě.

Smutek těch, u kterých je to zcela přirozené, se nedělí okázalým vyjádřením smutku tisíců jiných a úcta se neměří délkou fronty ze Žofína na Újezd. Nelze jakkoli nikomu bránit, aby podle svého truchlil, ale stát se neměl stát režisérem představení zbytečné pompy, zbytečné okázalosti a zbytečných emocí. Tak jak zpěvák pokojně zemřel, tak pokojně jsme se s ním měli rozloučit.

To je pochopitelně jen můj osobní názor, a to jsou mé osobní emoce na to, když sleduji ty, kteří již včera počali před Žofínem bivakovat, kteří asi chtěli být prvními kondolujícími nebo chtěli vyjádřit, že oni mistra milovali ze všech nejvíce i ty, kteří dnes budou kolabovat na mostě Legií. Tuto hysterii bohužel spustili lidé, kteří se počali předhánět v exaltovaných vyjádřeních, v neadekvátním předstírání národní tragédie a v nesmyslných nápadech ohledně posledního rozloučení s oblíbeným zpěvákem.

Osobnost Karla Gotta byla v posledních dnech mnohokrát rozebrána ze všemožných pohledů. Na jedné straně to byla slova téměř o globální katastrofě, na straně druhé to byla vyjádření o slavomanovi, zrádci národa a přisluhovači normalizačního režimu. Myslím si, že ani jedno nebylo v okamžiku úmrtí a pohřbu Karla Gotta nutné. Stačilo zcela normálně konstatovat, že v požehnaném věku a v klidu svého domova zemřel v jádru dobrý a slušný člověk, oblíbený a mnohými milovaný zpěvák. Tomu mělo odpovídat poslední rozloučení i všechny příslušné reakce.