Antisemitismus vyznávají prý už jen muslimové

Mohlo by se zdát, že se naše současné veřejné mínění utěšuje myšlenkou, že antisemitismus je záležitostí Arabů a v Evropě se týká jen úzké skupiny neonacistů. Naopak v antiislámské atmosféře hledíme na sionismus často s obdivem.

Podstata věci se dotýká podstaty toho pojmu. Myslím, že špatně rozlišujeme antisemitismus náboženský, lidový a „vědecký“. Náboženský antisemitismus byl v každém případě odpovědný za antisemitismus lidový: tvrzení, že židovský národ zavraždil Boha, bylo ospravedlněním pro mnoho pogromů, také z toho důvodu, že pro evropské národy bylo obtížné asimilovat lidi žijící v diaspoře a odhodlané udržovat své tradice. Přívrženci kultu Knihy, a tudíž i četby, se světu analfabetů jevili jako nebezpeční intelektuálové mluvící neznámým jazykem.

„ Vědeckým“ (ty uvozovky jsou zásadní) antisemitismem míním ten, který se pomocí historicko-antropologických argumentů snaží dokázat nadřazenost árijské rasy nad rasou židovskou a existenci politické doktríny židovského spiknutí za účelem dobytí křesťanského světa, jejímž vrcholným vyjádřením jsou Protokoly siónských mudrců. A ty jsou mimo jiné i produktem evropské laické inteligence.

V arabském světě teologický antisemitismus prakticky neexistuje, Korán ctí tradici velkých biblických patriarchů již od Abraháma a také proroky včetně Ježíše. Muslimové byli v době svých historických expanzí dosti tolerantní vůči Židům i křesťanům. Pokud tito platili daně, mohli vyznávat své náboženství a rozvíjet své obchodní aktivity. Jestliže tedy islámský semitismus není náboženský, má dnes výhradně etnicko-politickou povahu (vyjadřuje-li někdo náboženské pohnutky, neznamená to ještě, že jsou zásadní, a ne podružné). Kdyby si sionisté založili svůj nový Izrael v Utahu, nebyli by dnes Arabové patrně antisemity. Tím pochopitelně nezpochybňuji historické a náboženské právo Židů na Palestinu. Jejich pronikání na toto území bylo po stovky let většinou mírumilovné a mají tedy na půdu vydobytou svou prací plné právo. Arabský antisemitismus je však teritoriální, nikoli teologický.

Odpovědnost Evropy je v tomto smyslu závažnější. Lidový antisemitismus za podpory náboženského antisemitismu vedl k masakrům, které se v lokálním měřítku odehrávaly neplánovaně, přestože se tomu ani světští panovníci nikterak výrazně nesnažili zabránit, někdy i naopak.  V této souvislosti se propírá i náš „otec vlasti“, nicméně je poněkud absurdní v tom spatřovat nějakou kaňku na významu Karla IV., historické postavy 14. století nelze hodnotit dnešními měřítky. Ten pravý „vědecký antisemitismus se zrodil na konci 18. století a nikoli v Německu, nýbrž v Itálii a Francii. Právě ve Francii si započaly razit cestu teorie o rasismu neboli o etnických kořenech civilizací a ve francouzském a italském prostoru vznikla teorie o židovském spiknutí, které mělo nejdříve zapříčinit hrůzy Francouzské revoluce později i intriky zaměřené na porobení křesťanské civilizace. Dějiny ukázaly, že zmíněné Protokoly byly dílem jezuitů a francouzských a ruských tajných služeb. Teprve později je zapracovali carští reakcionáři i nacisté.

Konec 18. století a počátek století 20. byl již ve znamení paušální celoevropské antisemitické vlny, která zahrnovala absurdní historky tradované v nejnižších vrstvách, stejně jako počiny vlád mnohých států.  Do té doby spadá také známá Dreyfusova aféra ve Francii a také tzv. Hilsneriáda na našem území. Stojí jistě za zmínku, že již v této době žili významní lidé, kteří se neváhali postavit proti většinovému veřejnému mínění. Ve Francii to byli například známí spisovatelé Emile Zola, Anatole France nebo Marcel Proust a u nás se postavil na stranu nespravedlivě nařčeného Žida třeba T. G. Masaryk. Nacistické Německo nebylo ani první, ani jediné, které po 1. světové válce zahájilo organizované násilí proti Židům. Pogromy obludných rozměrů se rozpoutaly koncem 19. století v Rusku a na Ukrajině, později také v Pobaltí, v Rumunsku, Maďarsku, v Polsku nebo v Argentině.

V Německu již roku 1892 přijala antisemitismus jako svoji ideologie Německá konzervativní strana (DKP) a vše v této rovině vygradovalo Norimberskými zákony v roce 1935 a holocaustem v rozmezí let 1939- 1945. Nechci omílat obecně známá fakta, za zmínku ale stojí, jak „proaktivně si v tomto ohledu počínalo v Maďarsko, Rumunsko nebo Pobaltské republiky, stejně jako skutečnost, že ani jeden z 32 států, které se v roce 1938 účastnili konference v Evianu, neodsoudil Hitlerovo zacházení s Židy, ani nesvolil k přijímání židovských uprchlíků. Například Britové vyhlásili roku 1939 přistěhovalecké kvóty, které snižovali počet židovských přistěhovalců o 75% a vydali zákon, který Židům zakazoval kupovat pozemky. Vrcholem absurdity se stal poslední židovský pogrom v Evropě, ten se udál v polské Kielce v roce 1946 (!).

Muslimský svět ve své podstatě kopíroval v době nadvlády koloniálních mocností i jejich postoje k Židům a velká část islámského zemí byla přinejmenším k nacistickému Německu loajální, pokud se nestaly přímo jeho spojenci. Tomu odpovídalo i chování k židovským komunitám. Židé byli v muslimských oblastech pronásledováni a vražděni. Vše se změnilo se vznikem státu Izrael. Západní svět začal po válce prodělávat v důsledku hrůz holocaustu velkou sebereflexi. Mnohem méně však byla patrná v Sovětském svazu a v jeho satelitech. Vznik bipolárního světa učinil z Izraele nepřítele a arabské státy byly často přijímány jako potencionální nebo zcela reální spojenci.

Izrael se stal jakýmsi klínem v islámském světě. Měl již své vlastní územní a velmi brzo se stal enklávou prosperující, sebevědomé a také vojensky silné a uvědomělé společnosti. Tedy ve své podstatě opakem stavu ve většině islámských států a komunit (pominu-li elity a vládnoucí kasty ropných velmocí a výjimky jako je Kuvajt). Pocit ponížení je velmi silná emoce, které dodnes přetrvávají v souvislosti s Izraelem v řadě muslimských zemí. Palestinci mají nároky územní a třeba Egypt dodnes nevydýchal ponížení po potupné vojenské porážce, které přežívá i v generaci, která v tu dobu nebyla ještě ani na světě.

Řešení problematických vztahů arabských států s Izraelem jsou v nedohlednu a je asi těžké usuzovat, jaké kroky by mohly vést ke smíru nebo naopak k dalším konfliktům. Zdrojem poučení to může být třeba pro Kurdy, kteří touží po samostatném státu, a který kdyby v budoucnu vznikl, byl by také jakýmsi ostrovem v islámském světě.  Pro nás však může být velmi poučný antisemitismus evropský. Vrátíme-li se do Evropy konce 19. a začátku 20. století, uvidíme, že židovské pogromy, ať už spontánní lidové, při kterých stát jen nečinně přihlížel, nebo přímo státem organizované, provázela mohutná propaganda, konspirační teorie a cílené vytváření strachu a nenávisti. A to zcela pomíjím zvrácený nacistický režim, mluvím o státech a jejich režimech, které nikdo paušálně neodsoudil, a které se dodnes tváří (alespoň mám ten pocit), že to všechno byla vina německého nacismu, což historie jasně vyvrací. V Evropě (včetně Ruska) si před vlastním holocaustem židovské pogromy vyžádali úhrnem více obětí, než vlastní hitlerovský holocaust. Nemluvím v této souvislosti ani o starověkých, ani o středověkých společenstvech, které jsou těžko hodnotitelné naším fokusem, ale o počínání lidí „našeho typu“. Mluvím o počínání generace, jejíž příslušníci na nás nepromlouvají z učebnic dějepisu, ale o lidech, jejichž svědectví jsem si mohl poslechnout osobně.(Čerpám mimo jiné ze vzpomínek své prababičky na dobu počátku 20. století, o které mi vyprávěla v 80. letech).

I s odstupem let je těžké nějak jednoznačně stanovit konkrétní příčiny násilí, které bylo pácháno na židovském obyvatelstvu. V úvodu článku jsem pro názornost rozdělil antisemitismus, lze jistě vyloučit, že by ony pohnutky byly převážně náboženské, přestože onen antisemitismus lidový, který má náboženské kořeny, měl na události významný vliv. Zásadní příčiny jsou jistě ve„vědeckém“antisemitismu, ale i to muselo mít nějaké faktické důvody. Můžeme jistě jako jednu z příčin zmínit židovský majetek, a to jako pohnutku jednotlivců, tak i mocenských struktur, ale ani to neobstojí jako jediná a jednoznačná příčina zločinů antisemitismu.  Přemýšlím-li o tom, nemohu než zkonstatovat, že pravá příčina je v lidské nesnášenlivosti, v lehko získatelném pocitu nadřazenosti a ve sklonech k páchání násilí. Lidé se rádi spojují proti něčemu, a každá vůdčí ideologie potřebuje nepřítele, není-li skutečný, je potřeba ho vyrobit. Pokud pak ony smutné lidské vlastnosti někdo „správně“ podchytí a rozvine, stane se z kulturního národa divá zvěř, schopná prakticky čehokoli.

Nechci takto hodnotit nás nebo jiné současné Evropany, ale domnívám se, že tuto sebereflexi je potřeba provádět dříve, než se takovéto jevy objeví v masovém měřítku. Zfanatizovaná společnost už žádnou sebereflexi neučiní a posléze je už na ní pozdě.

Poznámky:

1)Ve svém článku jsem se zamýšlel pouze nad určitými aspekty antisemitismu z různých zdrojů, stojí za připomenutí, že k docela podrobnému a systematickému prostudování problematiky antisemitismu dobře poslouží i Wikidedie, na které je toto téma kvalitně zpracováno.

2) Určitá kategorie čtenářů má tendenci poukazovat na jakousi vyváženost při posuzování každé problematiky. Jim vzkazuji, že neignoruji opačné projevy, tedy sionismus, ale účelem tohoto článku není hledat rozhřešení konfliktů ideologií, tím méně konfliktů států a komunit, respektive věnuji se pouze jednomu specifickému fenoménu.  

3)Samotný pojem antisemitismus může někdo vnímat jako určitý paradox (možná, že to naopak vůbec paradoxní není), protože doslova vyjadřuje „odpor k Semitům“, což jsou mimo jiné i Arabové.

Zdroje:

Gerald Messadié, Obecné dějiny antisemitismu

Umberto Eco, Od hlouposti k šílenství

Více autorů, Český antisemitismus 19. století

Albert Huorami, Dějiny arabského světa

Wikipedie