Alena aneb rizika spojená s hrou „mezi kozy“

„Říkám Ti, že je to nesmysl. Přátelství mezi mužem a ženou je ptákovina, opravdové heterosexuální přátelství je možné snad jen mezi homosexuálními jedinci různého pohlaví.“

Taková a podobná moudra jsem pronášel v hasičské zbrojnici v obci Zásadka poblíž skalního města zvaného Drábské světničky u bran Českého Ráje nedaleko Mnichova Hradiště. Zbrojnice, původně hasičská, aktuálně sloužila k hašení žízně několika domorodcům a podstatně větší skupině lufťáků jako improvizovaná, ale docela útulná hospoda. Pronášel jsem je směrem k asi dvacetiletému klukovi sedícímu v silně zakouřené místnosti proti mně.

„Vztah mezi mužem a ženou,“ pokračoval jsem jak kniha, „je vždy poznamenán tím, co bylo, co je, nebo co bude, případně, co by bývalo mohlo být, co by teď mohlo být a co by někdy mohlo být. Nic na tom nemění skutečnost, že nic nebylo, není a nebude. To už jsou jen záležitosti konvencí, náhody, morálky, zodpovědnosti, studu, strachu a podobně. Toto vědomí vztah mezi mužem a ženou trvale komplikuje. Partnerský vztah mezi mužem a ženou je vždy milostný, a to bez ohledu na to, zdali mají sex, či nikoli. Je to milostný vztah v pěti letech v mateřské škole, stejně jako v devadesáti osmi v domově důchodců. Rozdíl je pouze v dispozici a indispozici, tedy v dosud nenabyté, či již ztracené tvorbě příslušných hormonů.“

Hoch na mě hleděl poněkud smutně, nicméně jsem mu chtěl, jsa posílen několika svijanskými jedenáctkami, za každou cenu poradit s jeho trápením, které jsem si vyslechl.

Proč se svěřoval mně, který ho před chvílí připravil o tři stovky v kostkách, jsem netušil. Prohrané peníze ho patrně příliš nemrzely a těžko mi mohl cokoli vyčítat, protože jsem s ním a dvěma jeho kamarády hrát nechtěl. O peníze už vůbec ne. Neměl jsem v hotovosti o mnoho více, než jsem potřeboval na útratu a na zpáteční cestu domů a také obvykle o peníze nehraji.

Tentokrát jsem se, bůhví proč, nechal přemluvit od třech úplně cizích dvacetiletých kluků. Ta hra zvaná „mezi kozy“ spočívá v tom, že hráči sází malý obnos na to, že druhým hodem jedné kostky se číselně trefí mezi číselné hodnoty dvou kostek vržených v prvním hodu. Trefí-li se, berou vsazenou hodnotu od všech ostatních, netrefí-li se, propadá částka do banku, o který je možno také hrát, ovšem s rizikem, že v případě prohry ho musí sázející zdvojnásobit.

Oškubal jsem je během půlhodiny. Měl jsem trochu štěstí, ale hlavně hoši hráli hodně podivně. Zcela iracionálně málo sázeli při velké pravděpodobnosti a naopak. Navýšil jsem tak svůj doteď skromný kapitál asi o osm set korun, čímž jsem své dva spoluhráče otrávil natolik, že se sebrali a opustili lokál, třetí z nich si ke mně přisedl a po chvíli se rozpovídal:

„Poznal jsem jí před rokem, to jí bylo osmnáct,“ začal vyprávět, „neměla kde bydlet, fetovala a v té partě, ve které žila, platila za fet sebou. Pokusila se mě nejdřív okrást, potom sbalit, potom znovu okrást… Nic z toho jí nevyšlo. Druhý den jsem ji však v tom parku v Hradišti potkal znovu, chodil jsem přes něj od nádraží do práce. A tak to bylo další dny znova a znova. Pak jsem jí začal přesvědčovat, aby toho nechala, a nakonec jsem jí nabídl, aby se ke mně přestěhovala. Byl jsem právě sám v domku po babičce, která nedávno umřela. Dohodli jsme se a ona se mnou tenkrát také hned odjela.“

„A to ses nebál,“ vložil jsem se do vyprávění, „že ji hledají rodiče nebo policie, že až odjedeš do práce, tak ti s kámošema vybílí dům?“ divil jsem se.

„Ne, nebál. Řekla, že nic takového neudělá a já jsem jí věřil. A neudělala to. Její rodiče jsem kontaktoval, ale ona se s nimi nechtěla sejít. Já jsem se s nimi setkal a moc jsem se jí tedy nedivil, musela vyrůstat v příšerných poměrech. No a hned ten večer, co jsem jí přivezl, se mnou chtěla spát…“

„Proč by ne?“ poznamenal jsem, „spala s muži, kteří ji vydírali a zneužívali, proč by nespala s tebou, který jsi ji zachránil?“

„Já jsem ale nechtěl, přišlo mi to divné, aby mi platila za ubytování a jídlo takhle. Myslel jsem, že to bude lepší až potom…, až mě třeba začne mít ráda. Do té chvíle jsem si myslel, že budeme jenom přátelé.“

Na tato slova jsem reagoval výše uvedenou úvahou na téma přátelství mezi mužem a ženou a jeho jsem se zeptal:

„A ty ses do ní nezamiloval? Ty tak normálně sbíráš bezdomovce a feťáky a vodíš si je domů? Tomu těžko věřit. Jen to potvrzuje moje slova o tom „přátelství“, ale chápu, že když jsi to jako rytíř začal, tak jsi to chtěl také jako rytíř dokončit. No a jak to bylo dál?“

„Byla na mě nejdříve hnusná, ptala se mě, jestli nejsem teplej, vykastrovanej, nebo úchyl. Naštvalo mě to, vstal jsem…, myslela si, že jí zbiju, ale já jsem odešel do hospody. Když jsem se vrátil, pěkně zkárovanej, tak mě svlíkla, uložila do postele a stočila se ke mně do klubíčka jako pes. Pak jsem jí po několika týdnech odvezl do Kosmonos na léčení, měla absťák, docela drsnej. Když se vrátila, vypadala báječně, měl jsem takovou radost… a po čtrnácti dnech zdrhla k té svojí bandě. To samé v menších obdobách se opakovalo ještě dvakrát. Včera se ke mně vrátila potřetí. Úplně zdevastovaná. Teď jenom spí a spí.

A já nevím, co mám dělat. Psychiatři mi radí, že musím být trpělivý, a moji rodiče mi říkají, že se mám sám nechat zavřít do blázince.“

A já si myslím, že se váš vztah musí z pozice terapeuta a pacienta dostat do nějaké jiné roviny. Myslím, že z pasťáku nebo z léčebny se utíká snadněji než od partnera.

„Nezůstane a nevyléčí se kvůli sobě, to už by dávno udělala nebo by ani nezačala, ale může se napravit z nějakého silnějšího popudu. Třeba z lásky, chceš-li to tak nazývat.

„Myslíš?“

„Záruku ti na to nikdo nedá, ale hlavně si myslím, že nemůžeš nic zkazit tím, že se k ní začneš chovat jako k ženský, a ne jako k pacientce.

Odcházel z hospody téměř vesele, asi měl pocit, že ty tři stovky dobře investoval. Při cestě na poslední vlak mě napadlo, jestli by mi někdo za ty vyhrané peníze taky neměl poradit, co mám já sám se svými neuspořádanými vztahy dělat.

***

Začínal slunečný podzimní víkend a já si naplánoval výlet na svá oblíbená místa. Kvůli výluce na trati jsem do Mladé Boleslavi přijel od Nymburka a na lokálku směr Mnichovo Hradiště jsem si musel přes hodinu počkat. Což takhle dát si jedno od cesty, řekl jsem si v duchu a pohlédl jsem vzápětí na oprýskané dveře nádražní restaurace a pomyslel si, že před čtyřiceti lety byly úplně stejné. Chodíval jsem jimi se svým tátou, když jsme tady přestupovali a úplně hezké vzpomínky se k nim neváží. Prošel jsem však jimi s batohem na zádech a psem u nohy docela klidně. Já nejsem jako můj otec, řekl jsem možná nahlas místo pozdravu. Nebylo tu však koho zdravit, jen kouř, špína a zápach typický pro nádražní knajpu té nejhorší kategorie. Uložil jsem batoh do kouta, psa pod stůl a než jsem si rozmyslel, jestli mám počkat, nebo si pro pivo dojít k pultu, přišla k mému stolu mladá žena a bez jakýchkoli okolků se mě zeptala, jestli jí jedno koupím. Mlčení je prý souhlas, než jsem se vzpamatoval, byla pryč a za minutku už stála na stole dvě piva a vedle nich lístek s třemi čárkami.

„To už jsi vypila jedno po cestě?“ konečně jsem se zmohl něco říct.

„Hele to bylo pro kámošku, má hroznej absťák, nevadí ti to?“

„Vadí, platím dvě, a to jenom proto, že jsem ti nestačil říct, že platím jen to svoje.“

„Ty seš ňákej drsnej…“

„Nejsem drsnej, klidně bych ho koupil i tvojí kámošce, jen bych potřeboval slyšet to kouzelné slovíčko, a taky abys mi dopřála čas na tu prosbu odpovědět.“

„Mhm, já jsem Alena,“ řekla ta slečna, aniž by zvedla oči z podlahy a vše co dále říkala, patřilo už jen mému psovi, který se k ní začal lísat. Dala mi tím příležitost si jí prohlídnout z profilu: tak dvacet let, hezká figura, dlouhá elegantní šíje, aktuálně několik dní nemytá, mastné tmavohnědé vlasy, špína za pěstěnými nehty. Až se otočí, říkal jsem si, uvidím v těch očích to, co se při prvním kontaktu jen mihlo, co mě už s jistotou přesvědčí, že můj první odhad byl správný.

Zvedla se od psa a podívala se kamsi do neurčita.

„Je milej, jak se jmenuje?“ zeptala se tam někam za mě.

„Drogy!“ řekl jsem si pro sebe a nahlas jsem odpověděl: „Sirius.“

Přisedla si. První vlak odjel beze mě a já jsem poslouchal. Části toho příběhu, jako bych už někde slyšel, ale od jiného autora, tentokrát tentýž příběh místo nešťastného vypravěče zpracoval dlaždič…

„Bydlela jsem u takovýho mladýho blbce na Zásadce, šukat nechtěl, ani facku mi nedal, když jsem na něj byla hnusná, jen na mě šišlal a prosil…“

„Třeba mu na tobě záleželo, třeba tě měl rád,“ utrousil jsem v rozpacích a už s jistotou, že je to vskutku stejný příběh.

„Kdyby mě měl rád, tak by se mnou spal a dal mi taky do držky, když jsem znovu začala. Ty bys mě na jeho místě zbil?

„Asi ne.“

„A spal bys se mnou?“

„Asi jo.“

„Tak pojď, za šest piv dvě čísla, to je dobrá cena, ne?

„Za sedm, kámoška je v trapu a čárka tu zůstala.“

„Tak tři, jestli se cejtíš, staříku.“

Po cestě do zpustlého nádražního baráku jsem se sám sebe několikrát zeptal, jestli jsem se nezbláznil. Pokaždé jsem zkonstatoval, že asi ano...

Probudil jsem se ještě za tmy, tiše se sbalil a nasedl jsem do prvního vlaku směr Česká Lípa. Na Zásadku jsem se nějak necítil a „mezi kozy“ bych dneska večer nehrál ani za nic.