Agentem STB od základky

Už jsem se zde prezentoval několikrát jako bojovník proti komunistickému režimu, tak je na čase odhalit také jinou stránku života muže dvou tváří. Ta druhá je schována za krycím jménem „Strouhal“.

V jiných článcích jsem se zde chlubil, jak jsem rozvracel minulý režim už na gymnáziu parodiemi budovatelských básní a sabotážemi v absurdní soutěži o Sovětském svazu, stejně tak i svými aktivitami v období, které předcházelo památnému podzimu roku osmdesátého devátého. Zmínil jsem se, že jsem nikdy nebyl perzekuován, ve škole  jsem neměl ani sníženou známku z chování a zdárně jsem se dostal i na univerzitu. Nebylo vám to divné? Pokud ano, jste bystří a ostražití.

Začalo to nevinně v tělocvičně základní školy, ve které jsem se vzdělával. Dvakrát týdně jsem tam navštěvoval tréninky karate. (Všimněte si, jak často se agenti zabývají bojovými sporty, např. kolega Putin). Jednoho dne jsem byl osloven neznámými muži, kteří chodili hrát sálový fotbal do téže tělocvičny po našem tréninku. Dnes je mi jasné, že to byla lest, ale tehdy jsem na nabídce zahrát si s nimi nic podezřelého neviděl, navíc uváděli logický důvod, a to ten, že se jich sešlo málo a lichý počet.

Slovo dalo slovo a já jsem s nimi začal hrát pravidelně. Později, to už jsme trénovali v jiné tělocvičně, v takové velké budově to bylo s vrátnicí a hlídačem ve stejnokroji, přišly i soutěže a turnaje. Řeknete si, že mne měl varovat název klubu „První správa“, ale byl jsem nepozorný při výuce české gramatiky, takže jsem si říkal, že je to nějaká „první (dobrá) zpráva“, že hrajeme sálovku.  

V té době jsem také občas zašel s hochy na pivo. Nebyl jsem ještě zletilý, ale oni říkali, že to nevadí, že kdyby něco, tak oni to už zařídí. A také zařídili. Když mne jednou chtěla v restauraci kontrolovat hlídka VB, vzal si je náš kapitán (myslel jsem si, že mu ostatní říkají „kapitáne“ jen kvůli funkci v klubu) stranou a bylo mi trochu divné, že před ním členové hlídky stojí v pozoru a salutují. Často po druhém nebo třetím pivu se mě také některý s chlapců otcovsky dotázal, co nového ve škole. Tenkrát se ještě neříkalo „dobrý“, takže jsem popravdě a podrobně líčil, co kdo dělá a později, co si kdo myslí, a ještě později, co si myslím, že si někdo myslí.

Na konci třetího ročníku se trochu obměnil učitelský zbor našeho ústavu a já jsem začal lépe prospívat v německém jazyce, na který nás měla obávaná kovaná soudružka profesorka. Stačilo si postěžovat, že o víkendu asi nebudu moci na turnaj, protože se musím učit, abych zažehnal reparát z němčiny a svěřit se, že si na mě soudružka asi zasedla. Výsledkem je, že dodnes umím německy pouze pozdravit „Guten Tag“ („Grüss Gott“ jsem se naučil později) a odrecitovat text písně „ Sag mir wo die Blumen sind“, ačkoli nevím, co to znamená.

Občas jsem také dostal zadarmo lístky na nějaký koncert a přišlo mi slušné potom povyprávět o tom, kdo tam všechno byl, co se zpívalo a o čem se povídalo po koncertě. Když jsem se svěřil, že nevím, jestli dostanu devizový příslib do Jugoslávie, kam bych chtěl o prázdninách, kamarádi to zařídili, jen mě slušně požádali, abych pomohl nějakým lidem s velkými kufry zpátky domů. Kdyby se ztratili, abych jim zavolal, že oni se už i na dálku o ně postarají. Jak to udělali, fakt nechápu.

Ačkoli jsem nebyl moc dobrý student, překvapivě dobře jsem odmaturoval. Když jsem zaslechl předsedkyni maturitní komise říkat: „dejte mu to, nebo skončíme všichni na Pankráci,“ moc jsem tomu nerozuměl. Proč by se učitelé stěhovali na Pankrác, když je jim určitě dobře v Libni?  Na vysokou školu jsem se dostal bez přijímacího řízení za účast na v té soutěži a vedl jsem si tam dobře do té doby, než přišel listopad roku osmdesát devět. V té době jsme i rozpustili náš fotbalový klub. Kluci říkali, že už jsou staří a kromě toho také přecházejí do ilegality. Říkal jsem jim, že bych s nimi také rád do té ilegality, jsme přece kámoši, ale oni mi s pohnutím odvětili, že moje místo je zde. Poradili mi, že se mám politicky angažovat, a kdyby něco, že mi pomůžou „Mesiáš“, „Mirek“, Pavla“ a zvláště „Bureš“.

Asi jsem je zklamal. Už jsem je pak nikdy neviděl, ale před více jak rokem mi kdosi zavolal a povídá mi: „Strouhale, založ si blog na iDnes, piš o všem možném a dobře se rozhlížej, Bureš o tobě ví.“ Tak jsem tady, vážení.

Pozn. Mám negativní lustrační osvědčení, protože to, co jsem podepsal, jsem považoval za prezenční listinu na turnaj Mladého světa „ Líný míč“. Takže kdyby něco, jsem „čistej“.