Silvestrovské oslavy jako symbol selhání integrace a vítací politiky?

Po celém světě se dnes lidé zapojí do tradičních oslav konce roku. Světové metropole očekávají statisíce oslavujících návštěvníků a všechny velká města finišují s organizací oslav.

V Evropě, především té západní, se však přípravy nesou i v poněkud temnějším duchu. Francie a Německo již ohlásily, že na oslavy nového roku budou navíc dohlížet desetitisíce policistů a vojáků, k tradičním stanovištím lékařů první pomoci, přibydou také kontrolní stanoviště policistů, v Německých městech se objeví „Safety Areas“ pouze pro ženy a betonové zátarasy se již stávají součástí koloritu všech prostranství, s vyšší koncentrací návštěvníků. Nevím jak moc je „genderově správně“, že budou ženy slavit odděleně od mužů, aby si ženy a dívky neužily „Kulturního obohacení“ od imigrantů podobně jako na předloňských Silvestrovských oslavách. Stejně tak nevím, jak přijmout skutečnost, že stát přiznává, že je někde nebezpečněji. Bezpečně však vím, že toto vše má společného jmenovatele.

Když před několika lety vrcholila uprchlická krize, tvrdili nám vrcholní evropští představitelé, že to pro Evropu nebude žádný problém. Masivní příliv nelegálních migrantů byl málem vítán jako záchrana „vymírající“ Evropy, která potřebuje množství pracovní síly. Zdůrazňováno bylo kulturní obohacení a především naše povinnost pomáhat. Bezpečnostní otázky pak byly šmahem shazovány ze stolu, jako útoky rasistů a xenofobů.

Dnes s odstupem času již víme, že řada kritických hlasů měla pravdu. I z mnohých liberálních médií, která kdysi neměla pro kritiku vítací politiky místo, najednou slýcháme opatrné informace o tom, že „Integrace se nedaří.“ A že se „Bezpečnostní situace změnila.“

A skutečně je tomu tak, mezi nově příchozími vládne jen nízká zaměstnanost a žádné oživení pracovního trhu se tak nekoná. Velkým problémem přitom je nejen jazyk, jak je často zmiňováno, ale také nízká úroveň vzdělání uprchlíků. Statisíce uprchlíků, tak pobírá sociální dávky a ekonomikám zemí nijak nepřispívají. O tom, že se jedná o velkou zátěž veřejných rozpočtů, tak jistě není pochyb.

Ono zmiňované „kulturní obohacení“ pak opět nějak nepřichází. Nově příchozí se velmi často uzavírají v komunitách svých soukmenovců, izolovaných od okolního světa. Což je přirozené, nemusí se zde učit novou řeč, mohou spoléhat na pomoc krajanů a především však nejsou nuceni svůj život přizpůsobovat podmínkám v nové zemi. Naopak, jakoukoliv snahu „vnějšího“ světa o integraci do většinové společnosti, berou jako útok na svou kulturu a víru.

Největším zklamáním je však, mohu-li to tak říci, nevděk samotných imigrantů k hostitelským zemím.  Mnoha z nich se totiž nesplnila očekávání „skvělé budoucnosti“, kterou si vysnili, a kterou jim slibovali převaděči. Pokud už práci mají, jde většinou o nekvalifikovaná a špatně placená místa, díky kterým si jen těžko mohou dovolit to, co si představovali. Frustrace, zklamání a nuda, pak jdou ruku v ruce s narůstající kriminalitou i extremismem mezi nově příchozími, což celkově vede ke zhoršování bezpečnostní situace v hostitelských zemích, v přímé úměře s počty příchozích migrantů.

Přitom ti, kteří stáli u zrodu „vítací politiky“, jen neradi přiznávají chybu. Poukazování na problémy s imigranty zlehčují, případně rovnou označují za projevy nesnášenlivosti. Jako odpověď na znepokojení občanů, nabízí nic neříkající fráze, odsouzení zemí, které se odmítají podřídit politice „Sdíleného problému“ a přijímáním bezzubých směrnic podobné té o regulaci zbraní. Vždyť Anis Amri v Berlíně, stejně jako střelci z Paříže, měli zcela jistě zbraně v držení legálně..

Celá tato „pomáhací“ politika však vede k oslabování standartní demokracie, jak ji známe. Nově příchozí si vynucují ústupky na úkor většinové společnosti, přitom jí nic nenabízí a ještě se z jejich řad rekrutují extremisté, kteří neváhají svou nenávist obrátit proti nevinným lidem. I proto, se letos řada evropských tradičních stran, setkala s volebními „průšvihy“ a příklonem nespokojených voličů ke stranám nabízejícím jednoduchá řešení. Nespokojený volič však už nevidí, že řadě představitelů těchto stran, kouká zpod saka hnědá košile a mnohým je to možná i jedno.

S oslavou konce roku se pojí také loučení se starým a očekáváním nového. Ať už tedy budete dnes slavit doma jako já nebo v „bezpečné zóně“ za bariérou betonových zátarasů a pod dohledem policistů, pojďme doufat, že snad konečně zvítězí rozum a zodpovědnost, vždyť pomáhat je správné, ale ne za cenu sebezničení pomáhajícího.

Zkusme tedy věřit, že se v příštím roce najde dost odhodlaných a přitom uvážlivých hlasů, které budou nabízet více než jednoduchá, líbivá, či politicky korektní řešení, že snaha pomáhat nebude trestána nenávistí, a že snad konečně bude zvolena cesta zpátky k normálu.

V opačném případě totiž směřujeme do pekel.