Němečkova změna - nezměna vzdělávání sester

Musím se přiznat, že mám doma zdravotní sestru a možná i proto jsem k tomuto tématu citlivější a patrně také ne zcela nestranný. 

A jak už to tak bývá, díky informacím ze zákulisí by mě tak do nemocnice nikdo nedostal ani párem volů. Samozřejmě o vzdělávání zdravotnických pracovníků jsem toho také slyšel dost a mohu jen konstatovat, že tak zbytečně komplikovaný, neefektivní a také drahý systém jen dokládá celou neefektivnost českého zdravotnictví jako celku. Ostatně, pokud pan Němeček řídí zdravotnictví stejně, jako řídil svou nemocnici, tak se není co divit.

I hajzl bába s titulem

Poněkud expresivní podtitulek dokládá celkový pocit ve společnosti, že „aby, jste byl někdo“ musíte mít titul. Učňovské vzdělání „netáhne“ a být řemeslníkem leckdo pokládá za něco neuvěřitelně podřadného. Díky tomu rodiče své ratolesti ženou na střední a posléze i vysoké školy, bez ohledu na to, zda se pro takové studium hodí a zda vůbec budou mít ve společnosti nějaké uplatnění. Školy jim v tom samozřejmě vycházejí vstříc, jelikož jsou placeny „od kusu“ a přednost tak dostává kvantita před kvalitou.

Výsledkem toho všeho jsou kvanta absolventů otitulovaných z různých humanitních či „podnikatelských“ oborů (vysvětlete mi proboha, co se učí na Vysoké škole podnikání), o které však nikdo nestojí, a kteří marně hledají na pracovním trhu uplatnění, protože zaměstnavatelé by radši nějaké ty techniky, či strojaře.

Nemluvě o tom, že řada řemeslníků a lidí s výučním listem si dnes vydělá více než lecjaký vysokoškolák, pokud se tedy nebojí pracovat rukama. Možná by se tedy této celkové degradaci školství měla věnovat ministryně Valachová více než své prapodivné „Inkluzi“!

Utře Vám lépe zadek vysokoškolsky vzdělaná sestra?

Přesně v této atmosféře, tak před lety převládl názor, že opravdová zdravotní sestra by měla mít vysokoškolské vzdělání a dosavadní, léty prověřené a kvalitní, středoškolské zdravotnické školství je naprosto nedostatečné.

Ze zdravotních sestřiček, které do té doby opouštěly střední zdravotnické školy, se tak díky „chytrým hlavám“ staly jen jakési „lepší“ ošetřovatelky, tedy zdravotnické asistentky, s omezenými kompetencemi a „neschopné“ pracovat bez dozoru.

Dívka, která chtěla být skutečnou zdravotní sestrou, tak musela studovat další tři nebo čtyři roky, aby se jí skutečně stala. Tedy osm let vzdělávání a přípravy na pracovní obor, který ji pak přivítal skutečně královskou odměnou bratru 15 tisíc korun. Není divu, že zdravotnická zařízení, časem „vyloženě přetékala“ nadbytkem zdravotnického personálu.

Když teorie v praxi nefunguje

V představách „inovátorů“ se zcela jistě měla zvýšit úroveň českého zdravotnictví, když měla být zdravotnická zařízení zaplněna vysokoškolsky vzdělanými sestrami, které vlastně jen papírují a vedou ostatní zdravotnický personál, přičemž jsou jakýmisi skorolékaři.

Bohužel praxe byla opět jednou jiná, než fantazírování teoretiků.

Vysokoškolské zdravotnické vzdělání totiž mohl zvolit kdokoliv, i neabsolvent střední zdravotnické školy.

Na straně jedné, tak do nemocnic přicházely sestry, sice s titulem, které ale neuměly ani píchnout injekci. Navíc mnohdy s pocitem, že „S vysokou školou přece nebudou někomu utírat zadek!“, či představou, že by měly rovnou obsadit pozice staničních či vrchních sester. A vůbec, „Že nestudovaly pro to, aby dělaly takovou práci za pár šupů!“. Mnoho takových sester, tak velmi rychle řady zdravotníků opustily a raději si našly méně náročnou, zato lépe placenou práci jinde.

Na straně druhé tady byly absolventky středních zdravotnických škol, které sice mohly práci sestry dělat (a také dělat musely), ne však bez nutného dozoru Akreditované zdravotní sestry, která často měla stejné vzdělání jako ony, ovšem stihla jej dokončit o pár let dříve. Díky tomu tak vykonávaly stejnou práci, ovšem za nižší plat.

Teoreticky tak měla zdravotní sestra působit v týmu sester, zdravotních asistentek a ošetřovatelek, přičemž, měl mít každý jasně určené kompetence. V praxi však často zdravotní sestra s „pouze“ středoškolským vzděláním musela zvládat svou sesterskou práci, hromadu, často zbytečné, administrativy, dohlížet na práci zdravotnických asistentek, protože za ně byla zodpovědná a ještě hlídat vysokoškolsky vzdělané sestry, protože ty zase nic neuměly.

Jako krásná ilustrace „pohody“, ve které pak musely sestry pracovat, uvedu situaci z nemocnice, kterou toho času vedl současný ministr zdravotnictví.

Na noční směně lůžkového oddělení se třiceti pacienty byla přítomna sestra, ošetřovatelka a zdravotnická asistentka, přičemž přišel příkaz připravit a dopravit jednoho z pacientů k operaci. Dle vnitřních předpisů musela s pacientem jet zdravotní sestra, která jej musela na operační sál předat. Stejné vnitřní předpisy, ovšem také přikazovaly, že zdravotní sestra musí být na oddělení vždy přítomna a nesmí jej opustit. A teď babo raď.. To, že operační sály byly na zcela jiném patře, asi netřeba dodávat.

Šlo jen o peníze?

Ředitelé nemocnic, zprvu jistě změnu uvítali. Vždyť zdravotnický asistent byl nákladově úplně jinde a mohli tak „šetřit“ na mzdách. I pro školy to byl jistě dobrý byznys, protože středoškolsky vzdělané zdravotní sestry nahnal na vysoké školy, nemluvě o různých „vzdělávacích“ akcích pro akreditaci sester, jež musely zdravotní sestry shánět, v rámci tzv. celoživotního vzdělávání zdravotníků, aby o akreditaci a tudíž i práci nepřišly.

Je jasné, že se v tomto byznysu točily stovky milionů korun, částečně placené samotnými sestrami, z části však z našich daní, přičemž tyto prostředky se jen tak vyházely ve snaze dosáhnout chiméry „vzdělanější sestry“

Němečkova novela ve stylu „Vlk se nažral a koza zůstala celá“

Tohle všechno tedy měla vyřešit Němečkova novela. Jenže neřeší.

Zkusme si to projít v bodech:

1. Po absolvování čtyřech let střední zdravotnické školy už dotyčná slečna nebude Zdravotnický asistent, ale Praktická sestra.
2. Tak jako nyní Zdravotnický asistent se nebude smět registrovat.
3. Nebude si smět udělat specializaci.
4. Bude nadále muset pracovat pod dohledem, ovšem s tím rozdílem, že „dohlížející“ sestra bude na telefonu a musí být schopná se na pracoviště dostavit do 30 minut (to je snad vtip).
5. Může pod dohledem vykonávat činnosti určené vyhláškou č. 2/2016 Sb. (mimochodem dle této vyhlášky zdravotnický asistent může aplikovat nitrožilní léky a zároveň nemůže aplikovat nitrožilní léky. Mluví se ale o tom, že bude novelizována.).

Jinými slovy, dojde na změnu z neatraktivního názvu Zdravotnický asistent na Praktická sestra. Což zcela jistě pomůže k lepší orientaci pacientům, kdo že jej to vlastně ošetřuje. Přičemž se trošku rozšíří jejich pravomoci, aby mohla na oddělení pracovat sama, protože prostě Akreditovaných sester je nedostatek a navíc jsou drahé. Odpovědnost za ně ovšem bude mít zdravotní sestra, která je možná ani celý den neuvidí a obě tak budou tlačeny do situací, které budou mít ke komfortnímu vykonávání práce daleko.

Vzdělání na „řádnou“ zdravotní sestru si sice budou moci doplnit již jen jedním rokem na VOŠ s dosažením „titulu o ničem“ DIS, což však ve mně vzbuzuje pocit studia, jen aby se neřeklo, a skutečný přínos pro zdravotní sestry bude nula. To, že se tady duplikuje vzdělávání na VOŠ s VŠ je už zbytečné rozebírat.

Zapojme zdravý rozum

Zkusme si tedy říci, že vysokoškolské vzdělání je pro běžné zdravotní sestry zbytečné, když ty navíc musí vždy absolvovat zaškolení jak na nových pracovištích, tak na nových přístrojích a celkově jsou nuceny se neustále vzdělávat. Navíc, to aby měly všechny zdravotní sestry vysokoškolský titul, si naše zdravotnictví prostě nemůže dovolit a žádný titul nezajistí, aby se z přetížené, unavené a chováním některých lékařů a pacientů znechucené zdravotní sestry, stala usměvavá milá a odborně zdatná sestřička, která léčí i úsměvem.

Jinými slovy, pokud je to na Vás dlouhé.

Co je pro Vás důležitější, když přijdete do restaurace na oběd?

To, že má kuchař titul z vysoké kuchařské nebo že umí vařit?