Osudová bouře

Pamatujete si tu velkou bouři 25. června 2008? Tu bouři, jak při ní padaly stromy na všechny strany, jak zabíjely blesky a lilo jako z konve? Ano? Tak tato bouře ovlivnila i můj život. Možná trochu víc než ten váš (pokud vám blesk nebo padající strom nezabil příbuzného).

Kapitola první: Odlet do ČRPro ty, kdo to neví (nebo to zapomněli): Od 13.2. jsem si to štrádovala po Irsku, takové malé okouzlující zelené zemičce. Plnila jsem tam funkci děvčete na hlídání, chcete-li "Au-pair". Na starost jsem měla dvě malé okaté holčičky a jejich tatínka (maminka byla docela soběstačná). Strávila jsem tam s nimi dobré i zlé, v nemoci i ve zdraví, v bohatství a chudobě, dokud nás 25. červen nerozdělil. Byl to krutý den odletu. Při loučení jsem měla na krajíčku. A aby toho nebylo málo, každých deset minut jsem potřebovala čůrat. Měla jsem tedy docela optimistické vyhlídky, hlavně pokud si uvědomíme, že mě čekala dvouhodinová cesta autobusem bez zastávek, bez WC. V autobuse jsem si vesele pobrečela a paní mi nabídla kapesníček.Dojela jsem ale ve zdraví, našla jsem si záchody (o tom, jak jsem se s kuframa snažila narvat do kabinky, kam jsem se téměř nevešla ani já sama, si povíme jindy) a pak jsem hodinu čekala na odbavení. Když to konečně otevřeli a já jsem vystála řadu, tak jsem zjistila, že stojím u špatného pásu, že tohle je let do New Yorku. To se může stát jen mě. Nastražila jsem uši. Slyšela jsem češtinu! Po čtyřech měsících slyším češtinu! Už se mě nezbavili. Úspěšně jsem odevzdala 27 kg vážící růžovou tašku (maximum bylo 20 kg). Pán se na mě podíval, upozornil mě na nadváhu, ale nechal mě jít bez placení! Následovně jsem se se svou novou českou kamarádkou vrhla k letištní kontrole. Musela jsem sundat boty a pásek, následkem bylo, že mi padaly kalhoty. No, prošla jsem. Odlet byl za hodinu. Když už jsem si říkala, co je asi špatně, že pořád nepřistavili letadlo, tak nám oznámili, že máme hodinu zpoždění. Nebudu to protahovat – vyšplhalo se to na čtyři hodiny a nebylo to ani trochu romantické. Až do té chvíle...

Kapitola druhá: Romantika na palubě Airbusu A320
Najednou jsem ho uviděla. Stál tam u baru a srkal kafe. Srdéčko se mi rozbušilo a oči se mi zaplnily slzami štěstí. Ach ano. Zase jsem se zamilovala.Vypadal tak zranitelně, tak okouzlujícně. A co bylo nejlepší, čekal na stejné letadlo. Najednou jsem přestala vnímat okolní svět, nadávky všech kolem, vnímala jsem jen jeho... a silnou potřebu si ho vyfotit. Povedlo se. 
Když jsme se konečně dostali na palubu našeho zelenobílého letounu, zjistila jsem, že můj vyvolený sedí na skvělém místě kousek od mé maličkosti a já mám na něj přímo pohádkový výhled. Vznesli jsme se ladně jako ptáčci, všechno bylo krásné a dokonalé, než jsme vlétli do té bouřky.
Kapitola třetí: "..a to my jako teď umřeme?"
Najednou se celé letadlo začalo klepat, cca po dvaceti oklepech začala blikat světla. Věděla jsem, že je konec. Ale bylo jsem smířená s osudem. Byla jsem ráda, že mi osud dopřál poznat pana Pravého a že zemřu s ním. Jen mi bylo líto, že musím sedět na místě a mít zapnutý bezpečnostní pás, protože jsem toužila po tom, abych mohla sedět vedle něho, držet ho za ruku, plakat spolu a slibovat si, že se sejdeme v příštím životě. Začala jsem se o něj bát, hlavně ve chvíli, kdy začal v silných turbulencích zvracet. V tu chvíli jsem chtěla být tou letuškou a podávat mu pytlíky. Chtěla bych mu dát i ten svůj. Chtěla jsem se o něj v posledních minutách našeho příliš krátkého života starat. Chtěla jsem mu pomoci.
Když jsme se dostali z té vražedné turbulence, děkovala jsem osudu za druhou šanci a přísahala jsem si, že si ji nenechám vzít. On si zřejmě řekl to samé, protože si ladným pohybem rozepl pás a rozběhl se ke mě. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že neběží ke mě, aby mi vyznal lásku a požádal mě o ruku, ale na toaletu. Kupodivu se nevyslovil ani na cestě zpátky.
Dvě minuty po tom, co si sedl, se ozval kapitán, že se blíží další turbulence, že si máme zapnout pásy. Bylo to takové déžaví, opět se začalo všechno klepat, opět začala blikat světla a aby toho nebylo málo, propadli jsme se o 40 metrů.
Stále zvracel a já stále čekala na smrt, protože po smrti budeme spolu.

Kapitola čtvrtá: Jak jsme přistáli
Ano, uznávám. Spletla jsem se. Přistáli jsme. Nemohu říci, že hladce, ale na zem jsme se dostali. A protože mé těžké zavazadlo posílali až jako poslední, navždy odešel i on. Ale ne.. nemohu říci, že navždy. Naše cesty se protnuly. A tak to bude napořád. Budeme spolu. Jenom každý jinde.