Jak mi zrušili let.

Nestrávila jsem doslova Vánoce na letišti, ale i tak bych se s Vámi ráda podělila o to, jak se může všechno zbořit kvůli třem centimentrům sněhu. V Irsku jsem už půl roku ve funkci au-pair, tedy slečny na hlídání. Již v létě jsem věděla, že se na svátky budu chtít zaletět podívat do své domoviny, takže jsem si poctivě půl roku předem koupila zpáteční letenku a ještě si mnula ruce, jak to mám krásně levně. Plánovaný odlet byl v úterý, 21. prosince 2010. Čekala jsem dlouho, předlouho... a pak přišel den D.

20. prosince 2010
V pondělí večer jsem sedla na autobus do Dublinu a nějakým záhadným způsobem přežila tříhodinové kolébání se po irských silnicích. Na okraji hlavního města jsem si všimla, že začíná sněžit. Nebylo to ale nic světoborného, co by mi mělo ohrozit plány. Nebo jsem si to alespoň myslela. Po ubytování se jsem si ještě vyrazila na noční procházku Dublinem. Než jsem se odebrala zpátky do hostelu, ještě jsem se ujistila, že mi autobus jede opravdu odtamtud, odkud myslím, že jede. Nejel. Následovaly další dvě hodiny obíhání dlouhého náměstí a zoufalého hledání onoho posvátného místa, kde mi Air Coach zastaví. Při mém štěstí se ani nedivím, že to byla až ta poslední zastávka, kterou jsem kontrolovala. Ale což, mám všechno, co potřebuju, teď se půjdu zahrabat do postele a zítra hurá za bramborovým salátem!

21. prosince 2010
Nadešel ten dlouho očekávaný den. S nesmazatelným úsměvem na tváři jsem odevzdala klíče na recepci, dala tomu pěknému panu recepčnímu čokoládu a popřála mu krásné Vánoce a vykračovala jsem si to na zastávku. Všude kolem byl nepřátelský bílý poprašek a začínaly mi mrznout nohy. Air Coach nikde. Tss... prý každých 15 minut. A že tady čekám už dobrou půlhodinu, to je asi nezajímá.
Po chvilce se ke mě v čekání přidala postarší paní s malým kufříkem. Začala mi vyprávět, jak má za dvě hodiny letět na Heathrow, které se se sněhem potýkalo posledních pár dní a lety se tam rušily jak na běžícím pásu. Ujišťovala jsem jí, že jsem ráno kontrolovala situaci na stránkách letiště a že zatím nerušili nic, takže to bude určitě v pořádku. Autobus nikde. Po chvilce už jsme čekali tři. Sympatický pán, ze kterého vypadlo, že dnes sice nikam neletí, ale musí si jít přímo na pobočku Aer Lingusu na letiště změnit svou rezervaci, protože si omylem místo zpátečního letu do Hamburgu zabookoval dva lety odtamtud do Dublinu. Smolař. Autobus nikde. Jelikož transfer na letiště stojí celých nelidských sedm euro a taxík Vás vyjdena 20, rozhodli jsme se, že si vezmeme taxi a rozpočítáme si to. V autě panovala veselá nálada, já si pana Němce vesele dobírala kvůli jeho letence a pak jsem na něj spustila německy, což jemu dalo skvělou příležitost dobírat si pro změnu mě. Paní a taxikář jen nechápavě pokukovali, ale já si to užívala. Když jsme konečně dojeli na letište, ochotně jsem na Němce počkala (kdo to neví, já mám pro Němce a všechno kolem slabost), že jako půjdeme dovnitř spolu. A taky že jsme šli. Romantika jak stehno. Stejně jsme se ale museli rozloučit, on musel jít křičet na paní na přepážce na Terminálu 1, já byla nemilosrdnou digitální tabulí odeslána do Terminálu 2. Ještě tak vědět, kde to je. Ale vesmír byl ještě tenkrát milosrdný a rozestavěl všude po letišti cedule s šipkami. Došla jsem, odevzdala svůj kufr a utíkala zpátky na Terminál 1, nebo jak já už to tam familiérně nazývám "na jedničku", kde už můj Deutscher byl na řadě a tvářil se zoufale. Celkem jsem si užívala tu vyhlídku, když mi zazvonil telefon. Hledala mě Míša, moje kamarádka přes internet, taky au-pair, taky dnes letěla. Šla jsem si ji vyzvednout. Rychle jsem ji přivítala a odtáhla ji zpátky k přepážce. Chvíli jsme se kochaly společně, pak jsme to zabalily a šly zpátky na dvojku, prošly letištní kontrolou a odevzdaly jsme se čekání na gatu 412. Všechno vypadalo skvěle. Letadlo mělo odletět na čas, tedy v 11:40. Čekárna se zaplňovala. Venku stále vytrvale sněžilo. Zpoždění. Kolem dvanácté nás posadili do letadla. Usadili jsme se a čekali na bezpečnostní instruktáž ze strany našich letušek. No jo, čekat jsme mohli. Zrada. Pořád nic. Do toho se ještě objevil náš pilot - vypadal na 17. "Zpoždění, pilot puberťák, sníh... to nám to teda pěkně začíná," říkala jsem Míše. Letuška každých deset minut zahlásila, že čekáme, až přestane sněžit. Později se ukázalo, že je naprosto jedno, kdy přestane sněžit, protože kapitán našeho letadla je nezvěstný a někde v dáli popíjí kávu. Možná mě to mělo naštvat, ale já byla celkem ráda, že nás nebude pilotovat ten mladík, co má problémy s pletí. Každopádně, abych to nezdržovala. Bylo 12:30, když nám bylo oznámeno, že runway je pod sněhem a letadlo neodletí dřív, než ve 13:00. O hodinu později se z reproduktorů ozvalo, že letiště je zavřené až do 17:00, takže se teď v klidu přesuneme zpátky do haly a tam nám nabídnou zdarma občerstvení. Jenže než kdokoli stihl jakkoliv zareagovat, objevil se maník v reflexní vestě, něco stewardce pošeptal, ta si odkašlala a řekla onu památou větu: "Dámy a pánové, je mi líto, ale náš let byl bohužel zrušen." V tu chvíli mi došla všechna sprostá slova a zmohla jsem se jen na pouhé "Aha".
Nahnali nás na přílety k pásům, kde jsme si měli vzít kufry. Jakási paní nám rozdala letáčky, kde bylo napsáno, jak si máme zdarma změnit datum odletu na uvedeném telefonním čísle nebo na stránkách společnosti. Zvolila jsem možnost telefonování. Hraje hudba. Jsem v pořadí. Bohužel, v pořadí už jsem byla dost dlouho, takže jsem s tím naštvaně práskla a šla si pro Joshe - můj krásný modrý kufr, 100% PVC. Přístup na internet nebyl. Kolem mě byla spousta lidí na telefonu, všichni samozřejmě v pořadí. Zavolala jsem Mary -mojí hostitelské matince a vysvětlila jí, že bych potřebovala, aby se okamžitě střelhbitě připojila na internet a přebookovala mi let. Po dvaceti minutách mi radostně oznámila, že letím ve čtvrtek. Poprosila jsem jí, jestli by to mohla zarezervovat i pro Míšu, ale to už se nepodařilo. Mary ale slíbila, že to bude pořád zkoušet, Míša mezitím taky zaúkolovala další tři lidi, kteří to nevzdávali. My jsme se zatím prodraly neuvěřitelně přeplněnou halou do řady na autobus do centra Dublinu. Měly jsme štěstí, dostaly jsme se hned do druhého autobusu, než jsme odtamtud odjely, vytvořila se fronta na lístky čtyřikrát taková a pořád narůstala. Cestou jsme za námi zaslechly češtinu. Jakási slečna skoro brečela do telefonu a také nešetřila nadávkami. Jo, ta byla naše.
V hostelu docela koukali, co tam zase dělám, ale mě se opravdu nechtělo nocovat na letišti. Ubytovaly jsme se. Míše někdo zavolal, že jí zařídil let na čtvrtek, v šest ráno z Dublinu do Amsterdamu, odtamtud pak do Prahy. No, co mohla dělat, byla to jediná šance. Takže jsme obě jen tiše doufaly, že pozítří nebude sněžit. A protože jsme se ocitly na nucené dovolené, rozhodly jsme se, že válet na posteli se rozhodně nebudeme. Následovalo několik procházek po Dublinu, nákupní centra, vymetly jsme snad všechny McDonald's, co v centru stojí a nadopovaly se cukrem tak moc, že nám bylo všechno jedno.

22. prosince 2010
V noci jsem moc nespala. Tak za prvé působily nervy a za druhé jsem to přehnala s velkým menu v mekáči. Někdy odpoledne jsme vyrazily do města pro něco k snídani/obědu/večeři. Cestou jsem si koupila i čepici a šálu, protože se najednou tak nějak ochladilo, ale pořád nesněžilo. Podařilo se mi ukořistit i šampon. Z toho jsem měla největší radost. Jestli někdo přemýšlí proč, tak si představte, že si nesbalíte ani ten ručník a mýdlo, protože nepočítáte s tím, že se někde budete muset sprchovat, protože za pár hodin už budete doma a doma to všechno mají. Ach, má mladická naivita! Přitom jsem oddanou fanynkou Stopařova průvodce po galaxii a nevezmu si s sebou ručník. Ironie. Takže konečně jsem se mohla umýt něčím jiným, než vodou. Hurá. Volejte sláva a tři dny se radujte. Jinak se tento den nestalo nic tak mimořádného. A pořád nesněžilo!

23. prosince 2010
Opět bezesná noc. Pořád jsem běhala k oknu a kontrolovala nebe. Míša už se odebrala směrem na letiště a já pořád byla vzhůru. Nakonec jsem se rozhodla, že stejně neusnu, takže jsem se oblékla, sbalila kufr, uklidila pokoj, stáhla povlečení z postelí a když už to všechno bylo hotové, přišlo na mě spaní. Na hodinku jsem si dáchla. Probudila jsem se přesně na čas, vyskočila z postele a opět jsem odevzdala klíč od pokoje a zase jednou se vydala na autobus. Tentokrát žádný taxík nebyl, bus přijel již po deseti minutách, ale co mě naštvalo bylo, že začalo solidně chumelit. Žádné sněženíčko jako v úterý. Nefalšovaná chumelenice. Bylo mi do breku. Dojela jsem na letiště. Dnes žádní sexy Němci. Žádná Míša. Jen já a Dublin. Odevzdala jsem kufr a odebrala se ke kontrole. Počasí se nemění, hádám, že sněžení ještě přitvrdilo. Jdu na gate 409. Sedám si přímo pod informační ceduli, kde už svítí "Prague 11:40". Zhruba tak v deset hodin cedule zhasla. Jsem trochu zmatená. Odcházím proto k velké tabuli s odlety, abych se dozvěděla, že nás přesnunuli na gate 411. No tak hlavně, že nám to řekli. Rozhodla jsem se, že si vezmu na starost informování všech mých spolucestujících (byli tam jen dva, ale i tak jsem si připadala nezdravě důležitě). První byla slečna, ze které se vyklubala ona Češka, kterážto v úterý v autobuse tak strašně nadávala. Jmenovala se Martina. Hned jsme se skamarádily. Další hurá. Čekárna se plní. Vidíme naše letadlo a tiše doufáme, že to není naše letadlo. Je to zamrzlá troska bez šance dojet na runway. Dáváme se do řeči s dalšími přeživšími úterního letu. Dozvídám se, že na středu byly poslední čtyři místa, na dnešek posledních 17. Třetí hurá. Je půl druhé. Nesněží. Nebe krásně modré. Pořád sedíme. Ale něco se děje. K našemu letadlu nastoupilo asi tak osm chlapíků a začali odhrabávat sníh z křídel, z motorů a z okolí letadla. Zaměstnanec letiště stojí u nás v čekárně a kontroluje jejich práci. Moje spolusedící se s ním dává do řeči. Za chvíli přijde a oznámí nám, že náš let je prioritní a že ho prostě musí vyslat na cestu, protože je plný lidí z předchozích zrušených letů, ale blíží se sněhová bouře a jestli zase nasněží, tak máme smůlu, protože odklidit sníh s runwaye zabere 4-5 hodin. Mínus jedno hurá. Mrak se nemilosrdně blíží a práce na letadle stále nevypadá kompletně. Bylo 14:15, když nás začali řadit k tunelu do letadla. A bylo 14:16, když přišla obávaná mega chumelenice. Někdo začala nadávat, že kdyby se v úterý dvě hodiny nečekalo na pilota, tak tu teď vůbec nemusíme být, protože to stejně byla jeho vina. Všichni souhlasně pokřikujeme. Letušky vycítí, že se blíží vzpoura, takže nás radši do letadla pustí. Usadili jsme se. Přestalo sněžit. Sedíme. Deset minut. Dvacet minut. Začalo sněžit. Deset minut. Přestalo sněžit. Ve čtyři hodiny nám někdo oznámil, že ještě stále nemáme naložená zavazadla - nemůžou se k nám přes samý sníh dostat s jejich kouzelnými vozíčky. Zvedá se další vlna nadávek. Začíná těžce chumelit. Nikdo z úterního letu už nevěří. Dnešní pasažéři jsou stále sladce naivní. Přece už sedíme v letadle, tak nás z něj už nevyhodí. Vyměňujeme si s Martinou zoufale pobavené pohledy. Jelikož ona sedí pět řad předemnou, musíme na sebe křičet. Naše "v úterý tak moc nesněžilo a stejně nás zrušili, nikam nejedem, máme po bramborovým salátě, nebude Ježíšek, bude ten tlustej bastard" ostatní pasažéry trošku znervóznilo.
V pět hodin jsme stále neměli zavazadla. Pořád chumelilo. Lidé stále věřili. Již potřetí odmrazovali naše letadlo. V 17:10 se ztlumila světla. To znamená jediné. Je to blízko. Potlesk. Radost. Slzy štěstí. Stále ničemu nevěřím. Prý už máme kufry a jedeme na runway. Rozjeli jsme se. Bezpečnostní instruktáž. Únikové východy támhle, tady a pak ještě támhle. Kyslíkové masky, záchranné vesty pod sedadlem. Letušky si sedají. Cesta na runway. Jedeme krokem, ale jedeme. Úspěšný start v 17:30 mi zvednul endorfiny tak vysoko, že pro mě všichni okolo byli Němci (=ráj).

V letadle jsem usnula, v turbulenci jsem si dala hlavou o okýnko, ten opilý pán vedle mě se mi smál, ale mě to bylo jedno. Prý jsme byli poslední letadlo, které z Dublinu pustili. Můj malý vánoční zázrak. Bramborový saláte, tady jsem!