Vnímal jsem, že i přes brutalitu Husákova "gustapa" byl Jan Palach stále přítomný ve vědomí. Bylo to zasuté, ale bylo to tam. Energie se v lidech postupně střádala až k lednu 1989.

Staly se mezitím taky věci v Polsku. Brežněv roce 1980 poslal tanky k polským hranicím, ale tam se zastavily. I přes Jaruzelského stanné právo a deportace lidí aktivních v Solidaritě, bylo možná Polsko první z porobených zemí která dala najevo, že se už nedá a svobodu nakonec dosáhne. Podobně Maďarsko, které začalo ve druhé polovině 80. let pouštět do Rakouska uprchlíky z NDR.

V době Palachova činu jsem byl s několika spolužáky asi padesát metrů od místa upálení. Nakupovali jsme v Domě potravin přes roh Václavského náměstí alkohol na třídní lyžařský kurz, na která jsme za dva dny odjížděli. Když jsme vcházeli dovnitř, ještě se nic nedělo, v průběhu nákupu, který trval asi hodinu jsme nic zvláštního nezaznamenali, když jsme vycházeli ven, už se nic nedělo. O Palachově činu jsem se dozvěděl až večer po návratu domů. Palachův čin byl pro mne velký apel a memento, se kterým jsem porovnával a řídil mnohá svá rozhodnutí z oblasti svědomí a morálky. Jeho apel je plně platný i dnes, řekl bych, že právě dnes. Jen si nemyslím, že směrem takovým, o jakém zde píše autor článku. Ba právě naopak.

Nikdy se nedá zapomenout na atmosféru v Praze krátce po Palachově smrti. Celá Praha byla v jakémsi očekávání, že se něco změní, svědčil o tom i obrovský průvod s desetitisíci účastníky - měl jsem tu čest ho sledovat z bezprostřední blízkosti, když šel Pařížskou ulicí. V televizi tenkrát promluvilo několik umělců, kteří prosili mladé lidi, aby Janův čin neopakovali - snad nejupřímnější byl z úst Miloslava Horníčka, který se zmiňoval i o svém synovi. Jenže! Národ se z litargie nevzpamatoval a už v dubnu nás Husákův projev přesvědčoval, že máme zanechat nadějí.

|Po dvaceti letech bylo všechno jinak - a "Palachův týden" zase obnovil naděje. I po těch dlouhých letech mi oba týdny -ať už v roce 69 nebo 89 - natrvalo utkvěly v paměti.

Moc děkuji za tyhle vzpomínky. Pamatuji si, že abnormalizace začala zprvu nenápadně, protože se režim bál, že kdyby ji zpustil naráz, lidé by se zvedli. Pamatuji si vlnu sebevražd důstojníků čs. armády na podzim 1968. Bylo hodně těch, kdo měli pocit zmaru, že armáda selhala, byla zrazena politiky a nedokázala zemi ubránit. Brzy začaly "stranické prověrky", což se veřejně neprobíralo, dělo se to mimo vědomí veřejnosti na interním fóru.

Na naší škole byl potichu odejit tu jeden profesor, tu druhý... A ti, co po nich nastupovali, měli až zrůdně nenávistné povahy. Bylo jich sice jen pár, ale dělali na škole peklo.

Famózní byla Krylova deska Bratříčku a stejně tak i jeho pozdější písně z exilu. Vždy se našla cesta, odněkud se objevily, někdo je přinesl nahrané na magnetofoném pásku. Učili jsme se je a zpívali všude možně. Mé generaci opravdu hodně pomáhaly.

Když jste před pár dny napsal blog s názvem Hořící keř, připomněl mi stejnojmenné dílo věnované JP.

Silný je dokumentární film o Janu Palachovi, který byl na ČT2 v den výročí upálení

https://www.ceskatelevize.cz/porady/12225032388-ve.../

Za normalizace byla pro mne jednou z nejcennějších nahrávka pásma na paměť JP Kde končí svět, součástí je i báseň níže. Vyšlo na LP, následně zakázáno, reedice 1990.

https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2019-...

Řada lidí říká, jak jim vzpomínka na Palacha dávala sílu v těžkých situacích. Jedním z nich je Tomáš Halík, který nesl odlitek jeho posmrtné masky na rekviem.

Dík za vzpomínky a oba odkazy. Jsou skvělé.

Miroslav Holub - Praha Jana Palacha

A tady stojí Picassovi býci. / A tady pochodují Daliho sloni na pavoučích nohách.

A tady bijí Schoenenbergovy bubny. / A tady jede pán de la Mancha.

A tady Karamazovi nesou Hamleta. / A tady je jádro atomu.

A tady je kosmodrom Luny. / A tady stojí socha bez pochodně.

A tady běží pochodeň bez sochy. /

A je to prosté. Kde končí / Člověk, začíná plamen.

A pak v tichu slyšet drmolení / Červů popela. Neboť

Ty miliardy lidí v podstatě / Drží hubu.

K doplnění souvislostí: Situace kolem studenta, který nepodal ruku prezidentovi Pellegrinimu, eskaluje. Nejen jemu, ale i do míst, kde studuje, chodí výhružky. Ředitelka čelí tlaku, objevují se požadavky na Simonovo vyhození ze školy. Útočí na něj celá dezinformační scéna Slovenska, včetně vládních představitelů. Někteří extrémisté se do školy vypravili osobně a tropili tam humbuk.

Až příliš to připomíná situace po lednu 1969, kdy režim vyvíjel tlak, aby studenti, kteří se aktivně účastnili veřejných shromáždění, byli vyhazováni ze škol.

Palachův čin zafungoval v historii dvakrát.

Poprvé v lednu 1969, kdy vytrhnul český národ z nastupující těžké letargie, připomněl zásadní mravní principy a v hlavách již rezignovaných lidí na chvíli posunul normalizační kalendář o půlrok zpět. Byl za to komunistickými silovými složkami prudce nenáviděn a důsledně zamlčován. Tehdy to tak Rusové z pozadí chtěli.

Podruhé v lednu 1989, kdy tzv. Palachův týden opět nastartoval emancipaci, nebojácnost a odvahu k dodržování principů u masy obyčejných bezejmenných lidí a nejmladší generaci připomněl události a myšlenky, které osobně nezažila.

A protože se do toho Rusové už u nás nechtěli míchat, krupobití českých policejních pendreků, kropení demonstrantů i kolemjdoucích močůvkou, slzný plyn, mnohahodinová stání zadržených čelem ke zdi a jejich následné noční vyvážení do mrazivých brdských lesů, stejně jako mnohadenní policejní blokáda Všetat, již nedokázaly nic zastavit - a ledy začaly pukat. Petice za propuštění Havla, Několik vět, 21. srpen, Braniboři v Čechách a jejich odjezd zamčeným rychlíkem, co nikde nestaví... a už to jelo.

Dík za velmi dobré shrnutí Vnímal jsem, že i přes brutalitu Husákova "gustapa" byl Jan Palach stále přítomný ve vědomí. Bylo to zasuté, ale bylo to tam. Energie se v lidech postupně střádala až k lednu 1989.

Staly se mezitím taky věci v Polsku. Brežněv roce 1980 poslal tanky k polským hranicím, ale tam se zastavily. I přes Jaruzelského stanné právo, policejní brutalitu a deportace lidí aktivních v Solidaritě, bylo možná Polsko první z porobených zemí která dala najevo, že se už nedá a svobodu nakonec dosáhne. Podobně Maďarsko, které začalo ve druhé polovině 80. let pouštět do Rakouska uprchlíky z NDR.

U nás se přihodila zajímavá věc na Velehradě v roce 1985, kam přijel na národní cyrilometodějskou pouť kardinál Casaroli. Režim si v obavě z mezinárodní ostudy už nedovolil shromáždění rozehnat, přestože tam byly připravené v bočních uličkách obrněné transportéry a hasičské vozy. Mezitím ale, až do podzimu 1989, prováděl režim represi navenek trochu skrývanou. Někteří aktivní lidé z řad věřících byli zavíráni do psychiatrických zařízení.

Dík, přeji pěkný a klidný víkend.

Já v tom mám smíšené pocity. Slyšela jsem o tom ještě v době, kdy se o 1968 vyprávělo úplně jinak ve verzi "byla to hrůza, všemi to otřáslo a když měl pohřeb, brečel celý národ" a říkala jsem si, jestli to tak trochu nebyla zbytečná smrt. Teď, o spoustu let starší vidím, jak byl neuvěřitelně statečný a že jeho smrt musela být šokující. Kolik lidí se v té době oběsilo a nic o nich nevíme. Myslím si, že Jan Zajíc a Evžen Plocek museli mít ještě o trochu víc odvahy, být druhý a třetí a vědět, že jejich smrt možná bude zbytečná.

Myslím, že sedmdesátých letech byla situace nejhorší. V lidech bylo příliš mnoho zklamání a rezignace. A potom se to postupně začalo zvedat. Režim ovšem byl zákeřný, hodně úsilí vynaložil na to, aby lidi zastrašil a rozdělil.

Jsou činy, které si při vzpomínce na ně žádají alespoň malou chvíli ticha. Až chtělo by se říci posvátného. U vědomí kříže. A není snadné o nich mluvit ani psát, neboť nás přesahují tak, že ač si nikdo nepřejeme stejně protrpět je, přece si přejeme být blíže.

Díky!

Ano, vůbec není snadné o takových činech psát...

Vždy jsem si říkal, jestli jeho pochodeň měla nějaký význam. Zvlášť po tom, co jsem zjistil, že Jan Zajíc tady od nás byl další pochodní a není tak oslavován jako Palach. Jejich činy pro mě byly něco neuvěřitelného. Pak jsem pochopil, že to byl neskutečně hrdinský čin, který nezapadne v zapomnění. Nedokázal bych se takto obětovat, abych vyburcoval ostatní. Nedávno jsem napsal článek o bratrech Mašínech. Josef Mašín se vyjádřil ve smyslu, že oběť Jana Palacha byla nicneříkající "hloupost". Já si naopak myslím, že jeho obětování se zanechalo v lidech daleko větší stopu a náhled do vlastního svědomí, než jejich útěk na západ prošpikovaný mrtvými.

Díky. Ten Mašínův názor jsem neznal. Velmi mne překvapil a zklamal. Také proto, že je to i lež. Musel vědět, že lidí, pro které Palachova oběť hodně znamená, není málo. Možná to myslel tak, že pro něho je to nicneříkající hloupost. Což ale také překvapuje.